Vědečtí redaktoři čísla: Daniela Tinková – Jaroslav Lorman
Důležité upozornění: Starší čísla časopisu HOP (včetně tohoto) nejsou k dispozici ve fulltextu. Po kliknutí na název se Vám zobrazí pouze abstrakt daného příspěvku.
Abstract: The paper discusses the French concept of de-Christianization and the further debates about religious change in Europe between the 18th and 20th century.
The original concept of secularization as a property and authority transfer from church to secular institutions has been gradually extended, mainly through French and Anglo-American historiography. Initially, discussions about the so-called “déchristianisation” played an important role, even though the term has been complemented within many other denominations (la?cisation, de-confessionalization, de-sacralization, de-clericalism, Entkirchlichung). These generally comprised a change of religious attitudes and a shift from traditional church principles and institutions. The discussions of the 1960s–1990s have resulted in a wide conception of secularization as well as different views on the extent, the reasons and the course of the process. It was important, that the historical approaches were highly inspired by the sociological concept of the influence of social factors on religious attitudes. Therefore the paper also discusses basic sociological theories of religious change in modern Europe: secularization, individualization and religious-market theory. Broader attention has also been paid to the work of Niklas Luhmann, i. e. to his functional definition of the secularization process, which has been very influential in recent German historiography. The recent research has asserted a partial relevance of theories of secularization and individualization; however, sociologists have pointed out that we can speak about “Entkirchlichung” or “de-institutionalization”, but by no means about a loss of religious significance. The original concept of secularization is therefore being replaced by a more open question of religious change. And most sociologists and historians have abandoned the former premise that the modernization processes (urbanization, industrialization, increased standards of living, individualization, cultural plurality) must lead to a decline in the social importance of church institutions, systems of faith and religious practices. Czech historians remain in this respect at the very beginning, mainly because of the lack of empirical research.
Abstract: The paper deals with the life and work of Hilarius Robek (1734–1785), a professor of Augustinian theology at Charles University in Prague. It presents his theological opinions, especially on the nature of efficacious grace. Robek held the view of Cardinal Enrico Noris and his school, according to which efficacious grace moves the will by heavenly design and thus man performs infallibly a salutary act. He castigated Molinism, which he regarded as a system dangerously close to Semi-Pelagianism, and promoted the historical method in the field of dogmatic theology. He was a characteristic representative of the first (still quite moderate) generation of Catholic pro-reform clergy in Bohemia.
Towards the close of the 16th century, a great controversy arose among Catholic theologians regarding the relationship between grace and free will. While the Molinists (mainly Jesuits) maintained that the efficacious nature of actual grace was dependent on consent of the free will, Thomists and Augustinians insisted on the opinion that it derived from the grace itself. According to them, grace causes infallibly its effect by moving the will (physically or morally).
When the Enlightenment entered the picture, some kind of alliance was formed between the Aufklärer and Augustinians, whereas the Jesuits were left to play the role of their opponents. In Bohemia, the controversy was strengthened, especially after the reforms of Maria Theresa, when Augustinian theology was favored at the expense of that of the Jesuits and some Augustinians were appointed university professors. Besides Cosmas Schmalfus and Jordan Simon, Hilarius Robek must also be mentioned in this context.
Hilarius Robek was born in Leipa (today Česká Lípa, Northern Bohemia) 13th January 1734. Having entered the Order of Hermits of St. Augustine in 1751, he became a philosophy and theology lecturer in the schools of the order, and in 1767 a professor of Augustinian theology at Charles University (Universitas Carlo-Ferdinandea) in Prague. This office he held until his death in 1785. Robek wrote a number of books, including monographs on christology (De Verbo Dei incarnato libri tres, 1769), sacramentology (De poenitentiae, extremae unctionis, ordinis et matrimonii libri quatuor, 1770) and church law (De matrimonii in infidelitate consumati indissolubilitate, 1775). The most important of his works is a treatise on grace which appeared in 1770 (De divina gratia actuali et habituali libri duo). In this book, Robek firmly defended the Augustinian doctrine of actual grace (held by Enrico Noris and his school) against the Jesuit concept of Molinism. The divine grace is efficacious intrinsically and by its very nature (ab intrinseco). This efficacious nature consists in the heavenly delight (delectatio) which is inserted into the soul of the sinner and thus prevails over the evil delight of the flesh (concupiscentia). The will therefore follows the relatively stronger influence of grace infallibly (infallibiliter), although nevertheless not necessarily. Hence, the influence of the grace is not irresistible (as Jansenius had thought).
The impact of the Enlightenment shows itself clearly in Robek’s historical criticism. However, with his interest in the second scholastic topics and intolerant attitude toward Protestants, Robek remains a child of the Baroque era.
Abstract: The generation of moral theologians of the period of the Second Vatican Council (1962–1965) stressed the importance of the renewal of moral theology in a narrow bond with the message of the Gospels. This need arose above all as a result of the ever-more pronounced separation of moral theology from the framework of other fields of theology following the Council of Trent, as is attested by a glance at the early modern era history of the field. The efforts to create a logically consistent ethical system defined both the period known as the “Second Scholasticism” in the 17th century, and the neo-scholastic reaction of the 19th century. The generation of “Josephine” moral theologians made a curious attempt at the renewal of moral theology, defined both by a more rigorous reading of Biblical texts and a greater emphasis on the pastoral significance of the ethical message itself. These “new” aspects are reflected in the transformed “notion of God”: Josephine theologians criticized the traditional conception of God as a superstitious one, inspiring a slave-like terror in men, resulting in an effort to ingratiate themselves to this despotic deity by the lavishness of their religious dedication. A “true” notion of God, however, appraises God’s mercy and his paternal kindness. An ethical teaching conceived anew in this manner inspires in men a grateful love of such a God, a love that constitutes the driving force of further moral evolution. This is reflected not only in a more wholesome way of relating to oneself, but also in a benign attitude to others, and as such contributes to the general well-being of society.
Abstract: This essay analyzes three different levels of French discourse concerning Josephine ecclesiastical reforms; the secret Jansenist periodical Nouvelles Ecclésiastiques, diplomatic correspondence between French foreign minister Earl Vergennes and the French envoys to the royal court in Vienna, Ambassador Earl Breteuil and chargé d’affaires François Barthélémy; and an enlightened political discourse by Honoré-Gabriel Riquetti, le Comte de Mirabeau. These sources allow the French view of the Josephine reforms to be pursued from various different angles. Each of these forms of discourse paid attention to the monarch’s religious activity for differing reasons, posed different questions, used different sources for information, accentuated different issues and reached different conclusions.
While Nouvelles Ecclésiastiques regarded the Josephine ecclesiastical reforms as the realization of a Jansenist model of the establishment of the church and the state and the French diplomats accused it of being overly hasty and dangerous for the country, Mirabeau, on the contrary, considered them too restrained and unfinished; in his opinion, the Emperor could have gone even further. Nouvelles Ecclésiastiques used information on Josephine ecclesiastical reforms to support Jansenist concepts of arranging the church; diplomats were concerned with the question of whether the opinions of Enlightenment philosophers could be applied in practice and whether the state would become stronger or weaker, while Mirabeau pursued the methods and techniques of the reforms. The French reality and its comparison with events in the Habsburg monarchy penetrated all three discourses. While Nouvelles Ecclésiastiques recommended following the Josephine example in France, the French diplomats warned against this progress and Mirabeau went so far as to recommend that Joseph II follow a French example in some issues.
These discourses have given us an opportunity to observe how the participants in ecclesiastical reforms and the initiator of the reforms, Emperor Joseph II, gradually changed in accordance with different situations and the persons involved.
Abstract: This report addresses the movement of the freedom of clergy within the context of the Enlightenment clerical policy. In the course of the reign of Joseph II, religious processions leading out of the country, as well as pilgrimages requiring overnight stays, were prohibited. Ever further, the government´s interest was sufficient to reduce the number of the clergy members in the country. This was brought into effect not only by the liquidation of convents and friaries that were not socially active, but also through an immigration policy in respect to foreign clergy. In Austria, foreign clerics could stay only for a limited period of time. After the French Revolution of 1789, French priests were even less welcome in Austria as they could be intentional, as well as unintentional, carriers of revolutionary ideas that they could very well disseminate while acting as clerics or private tutors. This report analyzes cases of French immigrants ranking among the clergy in the 1790s century in Moravia.
Abstract: The paper follows the ecclesiastical and political career of Ferenc Barkóczy, Bishop of Eger (1744–1761) and Archbishop of Esztergom (1761–1765), as well as an important patron of arts, schools and education. As the Bishop of Eger, he markedly contributed to the renewal of the diocese after its destruction by the Ottoman army. In Eger he founded a printing office and a bishop´s library and supported the editing of books. The higher bishops school which he established in Eger was the first higher Catholic educational institution in Hungary which was not administrated by members of a religious order.
F. Barkóczy was the leading person in the fight against the influence of Jesuits in the fields of schools and education. In the year 1760, according to his order, the administration of the seminary in Košice was removed from the Jesuits, and in 1761 he decided on the transfer of Pazmaneum from Vienna to Trnava and its merger with the seminaries there. He was aware of the competencies of the bishop and he wanted to utilize them fairly over the Catholic institutions in the territory of his diocese, even at the expense of state power or religious orders. In spite of obvious disputes in opinion on the role of state and church in society, F. Barkóczy enjoyed the support of the Viennese court until the beginning of the Bratislava diet in 1764. The Hungarian diet in the years 1764 and1765 is considered as the breaking point where the Hungarian bishops in favor of reform, including F. Barkóczy, left the position of the Catholic Reform and became opponents of the Enlightenment. The Hungarian bishops thereafter became the leaders of opposition, headed by the Archbishop of Esztergom, against the reform measures proposed by Maria Theresa.
Ferenc Barkóczy belonged to the group of Central European ecclesiastical dignitaries who understood the need for change in the church, under the influence of the new ideas, and helped to realize these changes according to the possibilities and circumstances on offer. By these reforms they made the first step to the new age under the influence of the Enlightenment, secularization and rationalization thus preparing the basis for the later ecclesiastical reforms. At the same time, they held onto the combative era of the Counter-Reformation and the Baroque, which in the case of F. Barkóczy was expressed in the form of his personal piety, widespread among believers, as an irreconcilable attitude to Protestants.
Abstract: This study deals with the spiritual life and work of Jan Prokop Schaaffgotsche (1748–1813), who was from 1785 until his death the head of the newly established episcopacy of the town of České Budějovice. In its first part, the study offers a closer look at Schaaffgotsche’s spiritual formation at the time of his youth, his studies and work in various church offices (up until the time he was nominated by the Emperor Joseph II. to the post of bishop in České Budějovice). In its second part, the study analyzes his spiritual headings in relation to the major spiritual movements of his age. The topic of this study is primarily based on archival sources.
Abstract: The Emperor Joseph II required a clergy that matched his conception of the state in order to realise his reforms. For this reason, he cancelled the diocesan orders role in theological training institutions and founded the general seminars in 1783, despite protests on the part of the Catholic Church. The general seminars were aimed at bringing up priests as the servants of the Church and at the same time as state officers. These institutions were subordinate only to the state. Although the general seminars were cancelled after his death in 1790 and the education of clergy was returned to the diocesan bishops and orders, the state retained a certain supervisory role over the up-and-coming generations within the priesthood.
Abstract: The author of the essay describes the changes and importance of clergy education in Czech lands in the period from the 16th to the 19th centuries, and outlines the existing knowledge of the topic in the Czech historiography. The article summarizes the significance of the Council of Trent and subsequent reforms of priestly education in the 18th and 19th centuries in the Hapsburg monarchy and points out general requirements for priests and the changes in their education in the Czech lands during this period. Firstly, it deals with the Prague archbishop seminary in particular, the faculty of theology and also diocesan seminaries. Primary interest is focused on the diocesan theological institute and the seminary in České Budějovice in 1803–1848. The essay treats the changes of the institution, its inner procedures and economic background; it also describes the structure of the teaching staff and seminary students.
Abstract: This paper concerns the role of priests in the social welfare and the care of foundlings. The Enlightenment brought the idea of the usage of priests as the extended hand of the state. One of the reforms of Josef II. was the establishing of the Parish poor institutes. The vicar was entrusted with the leading of this institute. The priest was obligated to make a list of poor people living in his region. He then had had to pay out sums of money to the poor people. He had to cooperate with the Maternal and foundling hospital in Prague. He helped to find good foster mothers, who had to nurse the infants who were born in the maternal hospital in Prague. The priest was also used as the examiner of foster care. Some priests did not control the foster family, either because they lacked time or were too old.
Abstract: This „case study“ deals with the destiny of local chaplain Josef Sebastian Lang, a disciple of Josef Dobrovsky at the general seminary (Generalseminarium) in Hradisko near Olomouc who caused a scandal in 1803 upon his appointment to Lukov near Znojmo (South Moravia) by toppling the local authority, abolishing all duties, and declaring himself lord. Investigation showed that the young priest had for a number of years kept up correspondence with his former seminary colleagues from Olomouc, with whom he discussed the most pressing issues of the day: he was critical of the Catholic Church, complained of the oath of celibacy, and also made no secret of his sympathies for the French Revolution.
Lang’s case, amply documented by sources deposited in various Moravian archives (Brno, Olomouc, Znojmo, Rajhrad u Brna) as well as in Vienna (the archives of the Imperial police bureau – Polizeyhofstelle) represents a valuable testimony of the logic and functioning of the police apparatus at the turn of the 18th and 19th centuries, when the Austrian state apparatus was prey to nothing less then an obsession with omnipresent “Jacobine conspiracies”. The interrogation records and surviving letters of J. Lang and his friends represent a rather unique documentation enabling a glimpse into the mental landscape of the Josephine clergy, that is, to young priests whose notions were informed by the ideals of Josephine utilitarianism, anti-monarchism, and a degree of apparent anti-clericalism, who were confronted with the reality of a police state under Emperor Francis II, among whose aspirations was the renewal of the pre-Josephine authority of the Catholic Church. The correspondence of the young priests shows that it was already during their early years as students at the seminary that they were exposed to authors such as Immanuel Kant (Religion Within the Bounds of Bare Reason), as well as certains thinkers of the French Enlightenment (Voltaire, Montesquieu). To some of them – and above all Lang – the ideas of J. J. Rousseau were a revelation, which resulted not only in deepening their scepticism towards Catholicism, but possibly even towards Christianity as such. Last but not least, these sources reveal the channels through which information traveled among the emerging young clergy in South Moravia, indicating, to what degree (and from what provenance) these “rural scholars” drew their information of the current world affairs – and above all current affairs in revolutionary France, which represented to them a source of both illusion and hope.
Abstract: The house of correction in Mírov (Domus correctione Müroviensis) (1761–1850) represented a special institution for priests, who were found guilty of violating their duty or manners, but also for priests who were ill (physically or psychologically). Protagonists of the Enlightenment criticized the existence of this institution. But the extant Instructions for the Dean of Mohelnice (with the duty of visitation), for the chaplain of Mírov (superior of the house of correction in Mírov) and for incarcerated priests, all represented very well thought-out regulations. After its abolition, the house of correction in Mírov was established as a demerit house in Vyškov (1850–1874) and then in Kroměříž (1874–1949 last mention).
Abstract: The author deals in her article with the last testaments of aristocratic women in Bohemia during the long time period between 1650 and 1846. Based on analysis of these testaments, she attempts to cover the changes that such testaments underwent during the course of that time, as well as to investigate the testaments of the end of the 18th and beginning of the 19th century, which are very often missed out by other researchers. These testaments are often supposed to be fully secularized and thus fully civil and uninteresting, mainly due to the findings of some older research by French historians. One of the main goals is also to point out the relatively frequent praxis of generalizing the findings, obtained through the research of bourgeois and aristocratic testaments, although there existed clear differences between these two documents (and their writers).
Already a first glance at the source-book reveals that the testaments in the aristocratic milieu of the Kingdom of Bohemia were not fully secularized until the time period before March 1848. At the same time, we can assume that in this social group the testament had kept it’s religious character at least until the time of the two world wars, as such religiosity represented one of the pillars of the “other reality” of the old aristocracy.
After a deeper investigation of the testamentary praxis, it became clear that it was inevitable to devaite from the course of strictly serially-conceived research and to begin combining the testimonies of the last wills with other sources. Serially-conceived research of last testaments is able to show only a certain pattern, or custom, how the testaments were written in certain times but not which real value and importance the documents had and what place they occupied in the process of preparation for death, dying and settlement of inheritance.
The research of testaments over the course of a longer period of almost two centuries further showed the transformation of these documents, not only as for the content, i.e. the shift from brief, rigorous formality towards more intense emotional manifestation and relations to close persons, but also for their formal aspects. In several cases, the testators strayed from the traditional form of the last will and testament and left to each individual heir together with the heritage also a personal letter, or otherwise completed their will with a list of gifts that should fall to persons outside the family circle. And it was the non-related persons, who were rarely mentioned in the testaments, that the testators focused mainly on matters of family character.
Abstract: The attitude of contemporary society towards death is considered to be quite secularized. Although these attitudes can be very individual, it seems, using the words of the french historian Philippe Ari?s, that we have expelled the fact of dying from everyday life. According to Ari?s this tendency came into play at the twilight of the 18th century. The first sort of indicator was the relocation of burial sites outside the city walls and the foundation of some new cemeteries. Indeed the period of the Enlightenment, with its changes in the understanding of the human body, the development of medical science and changes in attitude towards religious experience, seems to be the breaking point in history of death on its route to secularization.
Death in the early modern era was understood as a crucial point of everyone’s life. This was based not only in experience of the physical decay of human body, but also the belief in the four last things – hell, purgatory, heaven and the Day of Judgement. While people in the Middle Ages had to fight for the salvation of their souls on their deathbeds, and by the early 16th century at the latest, people still had to prepare themselves by reading the instructions for good dying in the Ars moriendi books. The whole of human life was understood merely as preparation for death. The question is how the relationship between people and dying changed in the second half of the 18th and the19th centuries.
Even if – according to Ari?s – since the beginning of the 19th century people have been more and more concentrated on death of others, we can not expect that they were not interested in their own deaths. Even if the imagination of the last things had changed, the Catholic Church did not lose its position beside the deathbed in the period before 1848, as most adhered to the strict rules of the Roman Catholic ritual, which offered help and prospects of salvation to believers.
There are many ways to study death and dying throughout history. Having followed the category of discourse on death suggested by the French historian Michelle Vovelle, historians can study the various pieces of knowledge regarding dying in religious and philosophical literature as well as belles lettres. The above-mentioned can reflect the perception of death, concepts of afterlife and forms of death rituals in certain historical period.
This article deals with the form of rituals around the deathbed and their place in the pastoral theology before 1848. This theme is introduced having analyzed two books of pastoral theology which were addressed to priests, practical handbooks of how to treat sick and dying persons in various situations. The author of the article describes the official rules for Catholic priests concerning how to behave in front of death on one hand and some typical features of patients’ behavior, their psychological states and common attitudes to illness and dying on the other hand . The framework of Catholic rituals around the deathbed was created by the ceremonies of Confession, the Eucharist and Last Unction. While the rituals should have adhered to post-Trent Catholic piety, the priest should not have been only a mediator of the sacraments, but a “good shepherd” capable of cultivating the soul of a dying person, a personal guide through illness, the “doctor” of the soul and soother of the grieving family members. He should have spoken to his “patients” according to their social status, age, gender, knowledge and personal qualities. Both authors paid attention to some specific representatives of dying persons (children, very old people, foreigners, vagabonds, madmen and lunatics, etc.) and described their usual behavior patterns on one hand and some communication strategies of how to speak to them effectively on the other.
Both of the analyzed books of pastoral theology make it clear that instead of the early modern motto of memento mori and medieval fight between the devil and angels beside the deathbed, the idea of a good death in the period “between the times” put a great emphasis on understanding illness as a trial – an examination of one’s devotion to God which should lead to an opening of spiritual sight, humility and the changing of one’s life. The imagination of the Last Things in Christian dogma did not need to be dominated by the symbol of Death with the scythe any longer. The Roman Catholic believer before 1848 would have understood death as a silent dream and his grave as an already made bed.
Abstract: The author opens his essay by outlining the principal characteristics of the negative approach of enlightened Catholicism towards outward demonstrations of traditional Baroque piety in the Czech lands. He blames the launch of a new system of religious values which the enlightenment created for causing this negative attitude towards Baroque religious life. The earlier concern with the salvation of one’s own soul, the basis of Baroque piety, was replaced with charitable welfare on the Enlightenment scale of values. The author used a book entitled Bildergalerie katholischer Mißbräuche by the Viennese publisher Josef Richter to describe particular elements of Baroque piety that adherents of the Enlightenment disliked and desired to change. The book acquainted the broadest sections of population with the sense and motives of the reforms of Joseph II.
The author further deals with the practical implications of Joseph’s moves regarding religious life and the introduction of specific reforms that affected the believers. The enlightened reforms had certain limitations, which lessened their potency. The author maintains that these limitations lay in the speed of implementation of the reforms, the underestimation of existing religious traditions, a conservative approach towards the Church in particular settings (e.g. the monastic and rural milieu), the reformers’ narrow and one-sided focus on property issues, and last but not least, the relatively short period during which these reforms enjoyed full support from the ruler and the government.
The author concludes his article with the verification of general features of Enlightenment reforms on a particular example, i.e. the abolition of religious brotherhoods, which were invalidated by Joseph II in 1783. He demonstrates how this event stumbled over the above-mentioned limitations. In an attempt to restore the brotherhoods in the early 1830s it became clear that despite the clergy’s Josephine education, the principles of enlightened piety, which had led to liquidation of the brotherhoods, had almost disappeared from the clergy’s minds fifty years later. Thus the author adds insufficient transformation of the thinking of clergymen to the above-mentioned limitations of enlightened reforms.
Abstract: This essay deals with the prayer books taken as the literary piece and also the source for understanding gender and everyday life in the 19th century. Two interesting prayer books from the beginning of the 19th century are here in the center of our interest, and both of them were used in the Czech context. First of them was translated from German language and its author was Jiljí Jais. Here I wanted especially to point out various “pastoral advises” for men. Second one, by the priest Aleš Pařízek, represents the group of prayer books produced originally in Czech language and from this book I pointed out various prayers meant for women and how we can see the everyday life through them.
Sociální a demografický vývoj jihočeského venkova v 17.-18. století
Datum obhajoby: 5. 6. 2002
Školitel: prof. PhDr. Eduard Maur, CSc.
Oponenti: prof. PhDr. Václav Bůžek, CSc., prof. PhDr. Josef Petráň, DrSc.
Disertační práce vznikla na základě dlouholetého výzkumu demografického a sociálního vývoje v oblasti jižních Čech během 16. až 18. století. Úvodní část je věnována problematice poválečného studia dějin obyvatelstva a rodiny v evropském i českém kontextu. Následně je podána zevrubná charakteristika metod, které byly použity v rámci prováděného výzkumu (např. mikrohistorie, dějiny každodennosti, historická antropologie). V závěru úvodní části je přiblížena pramenná základna (matriky, sirotčí a poddanské seznamy, soupis obyvatelstva podle víry, pozemkové knihy). Současně nechybí ani zevrubná charakteristika zkoumaného mikroregionu – chýnovského panství.
Hlavním heuristickým východiskem prováděného výzkumu populačního vývoje na jihu Čech (1600–1800) se staly matriční zápisy z 24 jihočeských farností. Právě na jejich základě byly prostřednictvím anonymní excerpce získány informace o 242 051 narozeních, 50 827 sňatcích a 167 410 úmrtích. Reprezentativní výběr zkoumaných farností odráží nejenom reálné možnosti pramenné základny, ale též odlišné teritoriální podmínky ekonomického a sociálního vývoje.
Studium demografického vývoje jižních Čech (17.–18. století) se soustředilo na rozbor krizových období (válečná léta, morové epidemie, hladomory) i let jejich následného překonávání. V obecné rovině byla pozornost věnována podchycení systémových změn populačního vývoje na rozhraní starého a nového demografického režimu. Současně nebyla opomenuta sezónnost porodnosti, úmrtnosti a sňatečnosti. Nejpodstatnější část disertační práce byla věnována problematice životního a rodinného cyklu (16.–18. století). Vstup do života, který byl nerozlučně spjat s uskutečněním křtu, představoval jednu z významných společenských událostí, která nabízela příležitost k reprezentaci venkovských rodin i představitelů místních elit. Dětství bylo vnímáno ve znamení vzájemného soužití rodičů s dětmi, avšak nezůstala opomenuta ani problematika sirotků. V případě příslušníků obojího pohlaví (mužů i žen) bylo zahájení samostatné existence dáváno do přímých souvislostí se vstupem do čelední služby. Migrace a mobilita venkovského obyvatelstva zpravidla odrážela odlišné možnosti pracovního uplatnění i uskutečnění volby životního partnera. Právě v uvedených souvislostech se podařilo prokázat nikoliv statický, ale dynamický charakter života venkovské komunity. Na základě rozboru struktury venkovské domácnosti byla přiblížena role žen ve vesnické společnosti. V souvislosti s uplatňováním osobních i rodinných strategií byla pozornost věnována možnostem uskutečnění převodů poddanského majetku i problematice mezigeneračních vztahů. Zatímco historicko-antropologické hledisko nalezlo uplatnění v případě problematiky stáří, z pohledu každodennosti byl posuzován vdovský i starobní výměnek. Uvedená disertační práce využívá širokého spektra historických pramenů, jejichž výpovědní hodnota se vzájemně doplňuje. Uplatnění odlišných kvantitativních i kvalitativních metod přispělo k vyváženému pohledu na problematiku dějin, která bývala v minulosti zkreslována.
Každodennost renesančního aristokrata
Datum obhajoby: 5. 6. 2002
Školitel: prof. Phdr. Jaroslav Pánek, CSc.
Oponenti: prof. PhDr. Josef Petráň, CSc., prof. PhDr. Eduard Maur, CSc.
Disertace postihuje stěžejní aspekty každodenního života české šlechty v raném novověku s důrazem na aristokracii (ve smyslu politické, mocenské a intelektuální elity panského stavu), a to v období ohraničeném přibližně léty 1550–1620 s dílčími přesahy jak do první poloviny 16. století, tak zejména do doby třicetileté války. Po metodologické stránce práce vychází z principů historické antropologie, jako pramennou základnu využívá zejména šlechtickou korespondenci, deníky, paměti, literární díla (např. cestopisy) i dříve jen ojediněle vytěžované prameny ikonologického charakteru (např. šlechtické památníky či portréty). Práce je rozčleněna na devět tematických okruhů; na aristokratickou každodennost nahlíží jak prostřednictvím témat obecně vymezených, charakterizujících do značné míry život každého aristokrata (kariéra, rodinný život, vztah k poddaným), tak témat úžeji specifikovaných, jejichž rekonstrukce může být v důsledku omezené pramenné základny pokládána za reprezentativní jen pro část aristokratické společnosti (volný čas, erotika a sex). Zohledněny jsou i takové problémové okruhy, jejichž výzkum nelze vázat výlučně na šlechtické prostředí, neboť se vyznačují četnými přesahy i do jiných vrstev raně novověké společnosti (humor, strach, religiozita, umírání a smrt). Šlechtická každodennost je v rámci celé práce interpretována jako průnik dvou sfér – totiž „veřejné“ a „neveřejné“ sféry života aristokratů. Není tedy jakýmsi protipólem politických dějin, nýbrž prostorem, v němž se současně uplatňují ryze individuální i zcela obecné aspekty, charakterizující životní dráhy příslušníků elity panského stavu. Disertace vyšla dvakrát knižně (2001 a 2004) a roku 2002 za ni autorka obdržela Cenu Josefa Pekaře za nejlepší monografii v oboru českých dějin do roku 1918.
Františkánská observance v českých zemích na přelomu středověku a novověku
Datum obhajoby: 29. 1. 2003
Školitel: Prof. PhDr. František Šmahel, DrSc.
Oponenti: PhDr. Libor Jan, Ph.D., Doc. PhDr. Lenka Bobková, CSc.
Disertační práce se zabývá fenoménem františkánské observance přelomu 15. a 16. století ve středoevropském a českém kontextu i jeho vazbami na italská františkánská centra. Složena je ze třech ucelených studií (a několika exkursů), které pojednávají o nacionálním partikularismu, tj. národnostních a jazykových konfliktech v českém observantském vikariátě (spory italsko-německé, polsko-německé, česko-německé), dále o projevech františkánského antiintelektualismu ve středoevropském prostředí a konečně o vztazích františkánů z českých zemí ke křesťanskému nonkonformismu, tj. jak k české reformaci, tak později k rodícím se reformacím evropským. Analyzovány byly písemné prameny (editované i nevydané) české, německé, polské a italské provenience, adekvátně byla reflektována i obsáhlá sekundární literatura evropská i americká. Disertace představuje výraznou sondu do církevně-politického a kulturního kontextu františkánství, založenou především na kritické interpretaci dobových narativních pramenů. Zároveň je pokusem o kritické zhodnocení především české a německé františkánské historiografie 20. století.
Redernové a jejich svět
Datum obhajoby: 17. 9. 2003
Školitel: doc. PhDr. Lenka Bobková, CSc.
Oponenti: prof. PhDr. Josef Petráň, DrSc., prof. PhDr. Petr Vorel, CSc.
Disertace je založena na výzkumu v českých i zahraničních archivech, kronikářské a literární produkci 16.–18. století a kriticky využívá výsledky historiografie obecné i regionální (sudeto)německé a české. Přihlíží rovněž k pracím novější české a německé historiografie ve výzkumu šlechty, církevních a kulturních dějin.
Práce představuje původem slezský rod Redernů a jeho vliv na severu Království českého (Frýdlantsko, Liberecko) v letech 1558–1621 z hlediska politiky, hospodářství, práva, vojenství, umění, církve, exilu a kultury (tj. i odraz působení tohoto rodu v beletrii a dramatu 19. a 20. století).
Autor vysvětluje vztah Redernů k panovníkům, šlechtě v Čechách i v korunních zemích (Šlikové, Lobkovicové, Valdštejnové, Šlejnicové, Oppersdorfové, Hundtové). Objasňuje způsob uplatnění Redernů v dvorských službách habsburských panovníků počínaje Ferdinandem I. až po Matyáše. Vysvětluje roli Melchiora z Redernu v protitureckých válkách a obecně jeho předchozí vojenskou kariéru. Všímá si další pozoruhodné osobnosti rodu, Melchiorovy manželky Kateřiny Šlikové. Iniciace protiturecké festivity (tzv. Velkovaradínského svátku vítězství) a zvláště zbudování monumentálního mauzolea ve Frýdlantu jsou výrazem neobyčejně duchaplného postupu při uchování rodové sebereprezentace, paměti a křesťanských ctností. Disertaci završuje biografie třetího Rederna, životaběh Kryštofa z Redernu, posledního představitele rodu a pobělohorského exulanta.
Die Darstellung des adeligen Denkens und Handelns der letzten Rosenberger in der neulateinischen Dichtung (1551–1611)[2]
Datum obhajoby: 8. 10. 2003
Školitel: Prof. PhDr. Jaroslav Pánek, CSc.
Oponenti: Prof. PhDr. Zdeněk Beneš, CSc., PhDr. Miloslav Polívka, CSc.
Cílem disertační práce bylo na příkladě významného šlechtického rodu Rožmberků – se zřetelem k posledním členům rodu Vilému a Petru Vokovi – sledovat dosud málo prozkoumanou šlechtickou mentalitu raně novověkých Čech. Jako pramenná základna posloužily novolatinské literární texty z let 1551–1611.
Autorka definuje šlechtické myšlení a jednání v raném novověku s užitím abstraktních kategorií „člověk a čas“ (aspekty rodinných dějin, genealogické pověsti) a „člověk a společnost“ (sociální komponenty, jako dvůr a klientela, svatby, politická činnost a kulturní mecenát). Zejména pak rozvíjí otázku mecenátu: podporu vzdělávacích institucí, výstavbu škol na vlastních dominiích (jezuitské koleje), utváření šlechtického dvora podle soudobého uměleckého vkusu i peněžní podporu autorů rozmanitých směrů.
Poslední Rožmberkové zaujímali v Českém království výjimečnou pozici svým privilegovaným postavením i svým akčním rádiem, který sahal od jejich jihočeských dominií až do Říše a jižní Evropy. Nadregionální a mezinárodní charakter rožmberského dvora přejímajícího podněty pozdního humanismu i renesance podněcoval rozvoj mecenátu českých i nečeských autorů. Ti se pak ve svých pracech snažili literárně fixovat i šlechtické myšlení a jednání. Česká i latinská literatura spjatá s rožmberským mecenátem ukazuje též sítě literárních vztahů zasahujících celou Evropu.
Prachatický vikariát 1676–1750. Vybrané otázky církevní správy
Datum obhajoby: 10. 12. 2003
Školitel: Prof. PhDr. Eduard Maur, CSc.
Oponenti: Doc. PhDr. Jiří Mikulec, CSc., Prof. PhDr. Ing. Jan Royt, CSc.
Předložená práce si vytkla za úkol probrat několik vybraných témat z oblasti církevní správy na příkladu jednoho příhraničního vikariátu v jihozápadních Čechách, který ležel na jihovýchodě prácheňského kraje a v němž se z předbělohorské doby uchovala funkční farní síť. Průzkum ohraničil rok 1676, v němž tento okrsek vznikl, a uzavřel jej rok 1750; pro lepší vyniknutí některých souvislostí však byla překročena dolní i horní časová hranice. Vlastní výzkum se odvíjel od osnovy tzv. farářských relací jako odpovědí na dotazník o 42 otázkách zadaný v letech 1676 a 1700 a od duchovenských fasí tereziánského katastru z roku 1713. Rozšířen byl o další materiály jak z fondu Archiv pražského arcibiskupství I., tak z fondů archivů velkostatků, které byly ve zkoumané oblasti až na výjimky zároveň archivy patronátními (zejména z patronátů eggenberského a schwarzenberského), dále z archivů vikariátních, farních a městských. Obraz místních reálií v pramenech a v literatuře byl potom konfrontován s dobovými předpisy partikulárního práva.
Úvodem práce je představen sledovaný vikariát a jeho správa. Část věnovaná farnostem se zabývá jejich územním rozsahem, obyvatelstvem včetně otázek jazykových a také postupem obnovy pobělohorské farní sítě, jež se v první fázi soustředila na významnější místa s vyšší koncentrací obyvatelstva, poté na farnosti pravidelně obsazované v předbělohorském období a dobře majetkově zajištěné až po místa, která takto opatřena nebyla a k jejichž obnově došlo až v 18. století. Navazující kapitola probírá hmotné zabezpečení duchovenstva – farářů i jejich kněžských pomocníků, na němž se rozhodující měrou podíleli farníci, a také odvody dávek duchovenstvem arcibiskupovi a státu. Podobu a činnost farní správy výrazně ovlivňovalo vykonávání patronátních práv a povinností, z nichž k nejdůležitějším náleželo presentování kandidátů na uvolněná beneficia. Patronátním úřadům náležela důležitá pozice v záležitostech zádušního jmění, jeho správy a hospodaření s ním. Do patronátní i církevní agendy patřily i stavební záležitosti a vybavení kostelů. Poslední kapitola si všímá některých aspektů formace laiků a jejich přípravy k přijetí svátostí (křesťanská cvičení, misie, poutě aj). Do poloviny 18. století se ve zkoumaném okrsku podařilo splnit dva základní úkoly katolické církevní správy doby pobělohorské – obnovit farní síť a postarat se o její personální a materiální zajištění.
Vývoj sociálních a demografických struktur české vesnice v 18. a 1. polovině 19. století
Datum obhajoby: 2. 6. 2004
Školitel: Prof. PhDr. Eduard Maur, CSc.
Oponenti: Doc. PhDr. Milan Hlavačka, CSc., PhDr. Pavla Horská, CSc.
Práce se zabývá proměnou sociálních struktur čtyř vybraných lokalit (Lhůta, Sedlec, Starý Plzenec, Šťáhlavy), které byly součástí západočeského panství Šťáhlavy ležícího u Plzně. Je rozdělena do čtyř základních oddílů. První z nich seznamuje s tématem, stavem bádání a základními charakteristikami zkoumaného panství. Druhý se zabývá otázkami spojenými s dědickým právem a transfery poddanských usedlostí. Třetí část je věnována výzkumu sociální mobility, pro niž byla zvolena metoda výzkumu tří kohort narozených, konkrétně v letech 1691–1700, 1741–1750, 1791–1800. Tyto tři základní oddíly jsou doplněny ještě další částí, která obsahuje dva mikrohistorické exkursy. V prvním je zkoumána sociální mobilita dětí, které se narodily ve sledovaných kohortách a pocházely z různých sociálních prostředí. Druhý mikrohistorický exkurs se týká držitelů více poddanských usedlostí, kteří měli během svého života více příležitostí k proměnám svého sociálního statutu než držitelé jediné nemovitosti.
Základní metodický přístup, z něhož práce vyšla, spočíval v rekonstrukci rodin, pro niž byly z matrik excerpovány údaje o narození, sňatku a úmrtí více než 15 000 osob. S excerpcí bylo započato k roku 1651, kdy byla ve farnosti Starý Plzenec založena první matrika narozených, a její základní část byla ukončena k roku 1835. Data získaná rekonstrukcí rodin byla kombinována s údaji z dalších pramenů, především z pozemkových knih, z nichž bylo získáno 856 zápisů z let 1686–1850. Jako další prameny byly využity seznamy poddaných a knihy listin z první poloviny 19. století, urbář z roku 1719 a katastry. Práce je založena na kombinaci makro- a mikrohistorického přístupu, kdy jsou obecná zjištění konfrontována s praxí ve zkoumaném regionu.
Práce přináší nové poznatky, které se týkají poddanské rodiny, sociální mobility a majetkových otázek poddaných, ale též vztahu mezi poddanými a vrchností. Práce ukázala, že poddaní měli značnou autonomii v rozhodování ohledně svých majetkových záležitostí, což se projevilo i na změně jejich přístupu k transferům nemovitostí, kterou je možné pozorovat od začátku 19. století. Zatímco v 18. století se poddaní snažili vybudovat rodových majetek, což znamenalo, že bylo v jejich zájmu vybrat svého nástupce buď z vlastních dětí, nebo z dalších blízkých příbuzných, od 19. století převládá snaha po majetkovém prospěchu transakce. To znamená, že poddaní jsou více ochotni prodat svoji usedlosti i nepříbuznému kupci, pokud jim tento krok přinese zisk. Transfery poddanských nemovitostí výrazným způsobem ovlivnila i změna dědického práva, k níž došlo v roce 1787. Zatímco dříve se na Šťáhlavsku uplatňovala zásada, podle níž se dědicem usedlosti stával nejmladší hospodářův syn, legislativní změna z roku 1787 poskytla toto právo naopak synu nejstaršímu. Změna dědického práva měla významný dopad na všechny členy rodin usedlých hospodářů. Hospodáři se mnohem častěji než dříve dožili dospělosti svého dědice, mohli ovlivňovat i výběr jeho nevěsty a zvolit nejvhodnější dobu pro předání usedlosti tak, aby co nejlépe zabezpečili i ostatní své děti. Zvýšila se rovněž pravděpodobnost hospodářské kontinuity, neboť se omezila potřeba prozatímních hospodářů. Zároveň se snižovalo i ekonomické zatížení začínajícího hospodáře, neboť změna dědického práva prodloužila období, kdy mohl hospodář spořit peníze pro své děti. Důležité závěry přinesla i analýza vztahu sňatku dědice a okamžiku nástupu na usedlost, když se nepotvrdila ve starší literatuře uváděná hypotéza, podle níž se dědic mohl oženit až poté, co se stal samostatným hospodářem. Rovněž výzkum sociální mobility ukázal, že v průběhu 18. století dochází k stabilizaci rodin, což s sebou neslo zmenšení míry migrace. Zároveň však čím dál více roste důležitost sociálního původu, který se stává limitem pro další společenský vzestup jedinců.
Finanční poměry české šlechty ve druhé polovině 18. století. Chlumečtí Kinští v letech 1740–1770
Datum obhajoby: 2. 6. 2004
Školitel: Prof. PhDr. Eduard Maur, CSc.
Oponenti: Prof. PhDr. Jaroslav Čechura, DrSc., Doc. PhDr. Bohumír Smutný, CSc.
Práce pojednává o finančních a majetkových poměrech české šlechty. Je založena na studiu účtů soukromé pokladny Kinských, jejich hospodářské korespondenci, dokumentech týkajících se ztrát v důsledku slezských válek apod. Úvodem se autor zabývá vzestupem Kinských mezi přední šlechtické rody v barokních Čechách, dále majetkovou situací Leopolda Kinského v roce 1740, kdy převzal chlumecký fideikomis, rovněž ekonomikou a daněmi velkostatku obecně. Zvláštní pozornost je věnována rozboru hospodářské a finanční situace chlumeckého dominia v roce 1740. Z tohoto roku se dochovaly měsíční peněžní cedule příjmů a výdajů. Rozbor ukazuje, že provozní a neprovozní výdaje překračovaly skoro o 20 000 zl výnos velkostatku Chlumec (jednoho z nejvýnosnějších v Čechách) s přivtělenými statky Kratonohy a Vinary, což bylo nutno řešit dalším úvěrem, jehož celková výše není k tomuto roku známa. O kritické situaci svědčí redukce dvora Kinských provedená hrabětem Leopoldem patrně v roce 1742 s úsporou asi 5 000 zl ročně.
Tato úspora byla však vyvolána zejména důsledky slezských válek, jimž je věnována další kapitola. Za léta 1741–1745 způsobila vojska obou stran na panství škody a ztráty v celkové výši 410 000 zl, což se rovná osminásobku ročního výnosu, vycházíme-li z 5 % kapitalizace panství, oceněného na 1 100 000 zl. Jestliže panství bylo již před rokem 1740 pravděpodobně vysoce zadluženo, tyto ztráty způsobily, že v příštích nejméně 25 letech vrchnost neustále balancovala na pokraji bankrotu.
Následuje výklad o hospodářské politice Leopolda Kinského před sedmiletou válkou. Je patrné, že vrchnost se pokoušela všemožně redukovat náklady (mj. nárůstem robotní práce) a hledat krátkodobé vydatné finanční zdroje, zejména prodejem dříví. Racionální hospodářské reformy byly za dané finanční situace a obrovského berního tlaku ze strany státu nemožné. Slezské války v tomto smyslu zapůsobily na agrární a sociální vývoj v Čechách jako retardační faktor.
Kritická finanční situace vedla několikrát k vyhlášení administrativní správy nad Kinského majetkem, což bylo opatření, k němuž v této době stát sahal raději než k bankrotu. Poprvé se tak stalo v roce 1753, podruhé v roce 1766, kdy byl chlumeckým pánem Leopoldův syn František Ferdinand. V Leopoldově době se jako finanční a právní poradce podílel na řízení panství František Leopold Buquoy, který pomáhal administrovat mnohá další zadlužená panství.
Závěrečná kapitola pojednává o úvěru a skladbě věřitelů Kinských. Splátky úroků pohlcovaly od čtyřicátých do šedesátých let zpravidla mezi 20–40 % všech výdajů hlavní pokladny. Podle stavu pasiv a aktiv z roku 1760 byla největších věřitelem Kinských aristokracie (41 %), následovaná církví s 22 %. V rámci aristokracie šla zhruba jedna třetina pohledávek na vrub rodinných příslušníků. Závěrečný exkurs do finančních poměrů litomyšlských Valdštejnů potvrdil dominanci aristokracie a církve v rámci aristokratického úvěru. Aristokracie byla tedy v různé míře jak věřitelem, tak dlužníkem.
Premonstrátská kolej Norbertinum v Praze (1637–1785) a strahovští premonstráti jako profesoři na pražském arcibiskupském seminář
Datum obhajoby: 12. 9. 2005
Školitel: Prof. PhDr. Josef Petráň, CSc.
Oponenti: doc. PhDr. Ivana Čornejová, CSc., PhDr. Martin Svatoš, CSc.
Hlavním tématem disertační práce jsou pedagogické kariéry strahovských premonstrátů, kteří působili na premonstrátské koleji Norbertinum ve Starém Městě pražském a vyučovali na arcibiskupském semináři. Rámec tvoří dějiny koleje od roku 1637 až do jejího definitivního zrušení v roce 1785 s ohledem na vznik a fungování podobných institucí v celém řádu a na dějiny a funkce arcibiskupského semináře a výuku v něm. Zvláštní pozornost je věnována tereziánským a josefínským reformám, které v důsledku vedly až k zániku instituce. V souvislosti s kariérami jednotlivých profesorů pak byla zkoumána také domácí studia: detailně v případě kláštera strahovského, výběrově u klášterů ostatních (Hradisko u Olomouce, Louka u Znojma, Nová Říše, Teplá, Želiv). Bio-bibliografické medailony jsou tvořeny základními životními údaji jednotlivých řeholníků jak před započetím, tak po ukončení pedagogické kariéry, detailním popisem pedagogického působení a soupisem rukopisných i tištěných odborných prací z tohoto působení vzniklých. Rukopisy i tisky jsou analyzovány jak po stránce formální, tak obsahové (s pokusem vztáhnout texty k obsahům prezentovaným především na pražské univerzitě a k soudobému filozofickému, kanonickoprávnímu a teologickému standardu). Autorka se pokouší rovněž shrnout místo pedagogické činnosti v průběhu životní kariéry řeholníka a nastínit další možnosti postupu, které se zpravidla členovi řádové intelektuální elity otvíraly. Parciální problematika raně novověkých vzdělávacích strategií jednoho řádu, resp. jedné církevní provincie (pražské arcidiecéze) je zasazena do středoevropského kontextu, případně (s ohledem na vliv jezuitského studijního řádu ratio studiorum) do souvislostí celoevropských.
Svět české aristokracie (1500–1700)
Datum obhajoby: 11. 5. 2005
Školitel: prof. Jaroslav Pánek
Oponenti: Prof PhDr. Jiří Pešek, CSc., prof. PhDr. Petr Vorel, CSc.
Práce zkoumá jednak sociální pohyb – jeho projevy i jeho mechanismy – v nejvyšších patrech české šlechtické společnosti v dlouhodobém horizontu dvou století raného novověku, jednak komplexní transformaci této společenské vrstvy ve vztahu k obecným civilizačním proměnám a k formování habsburské monarchie. Východiskem je předpoklad, že sociální proměny nelze redukovat na pohyb majetkových parametrů, nýbrž že jsou odvislé od široké palety sociálního jednání aktérů, které má jak hmotný aspekt, tak nemateriální rozměry a zahrnuje i oblast jednání, jež má symbolický charakter. Předmětem výzkumu nebyla šlechta en bloc, nýbrž pouze elitní část české šlechtické společnosti, konvenčně označovaná termínem „aristokracie“, která je chápána jako skupina proměnlivá, vnitřně rozrůzněná a vystavená sociálním otřesům. Výzkum si proto nekladl za cíl přesně vymezit její hranice, nýbrž pochopit soubor symbolů aristokratické výlučnosti, mechanismy selekce a reprodukce a systém kolektivních a individuálních strategií vedoucích k sociálnímu profitu. V metodologickém ohledu se práce volně inspiruje konceptem ekonomie sociálního jednání (Pierre Bourdieu) a analyzuje sociální pohyb jako nabývání, směnu a pozbývání různých typů „kapitálu“, aniž by však zmíněný koncept aplikovala mechanicky. Práce nastiňuje četnost a vzájemnou provázanost rovin, na nichž se odehrávala sociální reprodukce české vyšší šlechty, a rozkrývá rozmanitost sociálních strategií. Pohled osciluje mezi poznáním měnících se mantinelů a exemplárním přiblížením jednání konkrétních aktérů v konkrétních situacích. Výsledkem je pokus o souhrnný pohled na společnost české vyšší šlechty, a sice pohled z perspektivy sociálního jednání a jeho dlouhodobých proměn, jež vesměs souvisely s mocensko-politickými proměnami regionu, a tedy především s integrací zemí České koruny do soustátí rakouských Habsburků.
Pietas bohemica transformata. Proměny české lidové zbožnosti a jejích zdrojů v 18. a 19. století se zvláštním zřetelem k východočeskému prostoru
Datum obhajoby: 30. 9. 2005
Školitel: Prof. PhDr. Eduard Maur, CSc.
Oponenti: Prof. PhDr. Josef Petráň, CSc., Prof. PhDr. Petr Vorel, CSc.
Předkládaná práce je věnována studiu české lidové zbožnosti – jejích proměn i trvání – v období přechodu od „předmoderní“, heteroreferenční společnosti přes společnost procházející osvícenskými modernizačními změnami až k počátkům moderní, autoreferenční společnosti. Z tohoto důvodu, stejně jako vzhledem k důležitosti vnějších institucionálních změn, bylo zvoleno období od tzv. Opočenské rebelie (1732) do vydání Protestantského patentu (1861), respektive zástavy podávání výročních zpráv o náboženských sektářích, které mimo jiné zahrnuje vydání Tolerančního patentu, růst nacionálního hnutí, revoluci roku 1848 a vydání Protestantského provizoria. Práce se soustřeďuje především na východočeský prostor, protože tam byla v předtolerančním období největší koncentrace tajných nekatolíků, respektive po vydání Tolerančního patentu protestantů reformovaného i augsburského vyznání a tolerančních sektářů, stejně jako se tam později v největším rozsahu objevily malé protestantské církve a transformované podoby sektářského hnutí. I když menšinová religiozita pro svůj nepovolený nebo jen částečně povolený charakter představovala v pramenech lépe zachycený typ lidového náboženství, autor se snaží i o charakterizaci většinového, alespoň formálně katolického lidového náboženství a jeho textových zdrojů.
Výzkum vycházel z kombinace historicko-sociologických a historicko-antropologických přístupů, umožňujících hlubší průnik k náboženským představám neprivilegovaných sociálních vrstev. Vzhledem k charakteru dostupných pramenů byla věnována soustavná pozornost také „žánrům“ stojícím na pomezí intelektuálně/sociálně/mocensky elitního diskursu a lidové religiozity, protože pramenů lidové provenience není dostatek a obvykle jsou systematicky ovlivněny okolnostmi svého vzniku. Vedle nich proto byla široce sledována i dobová literární produkce, její (lidová) recepce a její dopady, přičemž lidové a pololidové náboženské texty byly obsahově i formálně komparovány s literaturou určenou elitám a jimi tvořenou. Hlavními pramennými zdroji byla jednak tato dobová literatura, tištěná i rukopisná, a dále narativní i úřední prameny především církevní provenience (například výslechové protokoly, vizitační zprávy, korespondence, farní kroniky atp.), které byly doplňovány studiem dalších institucionálních pramenů, v tomto případě i s využitím existujících novodobých edic. Celkem byly použity archivní materiály z 28 fondů převážně církevních institucí nebo (v případě lidových náboženských textů) muzeí a knihoven, velmi často dosud badatelsky nepříliš využívaných (ÚK SAV Bratislava, ÚA SR ČCE Praha, některé SOkA); vedle toho bylo použito 104 starých tisků respektive dalších tištěných primárních pramenů ze sledovaného období a 80 novodobých edic. Použitá sekundární literatura čítá 716 položek, z toho 362 knih či jejich ekvivalentů.
Práce je rozdělena na pět základních částí, z nichž první diskutuje použité prameny a dosavadní literaturu k tématu a následující tři se pokoušejí o nastínění (lidově-) náboženské situace v obdobích od Opočenské rebelie do vydání Tolerančního patentu, od počátku Toleranční doby přes sociopolitické změny v období vlády Františka II. do konce doby předbřeznové a od vypuknutí revoluce roku 848 do vydání Protestantského patentu. V každé z těchto částí je jedna kapitola věnována postižení základních změn, jimiž organizovaná religiozita procházela v širším evropském kontextu, druhá institucionálním transformacím religiozity v habsburských dědičných zemích a zejména v Čechách, třetí soudobým teologickým diskursům na různých rovinách (elitní, pololidové a lidové náboženské představy, jejich změny a průniky sledované na základě textových pramenů), čtvrtá nepovoleným náboženským skupinám (v předtolerančním období tajným nekatolíkům a později náboženským sektářům) a pátá shrnujícímu pohledu na strukturní prvky lidové zbožnosti konkrétního období. Speciálnější rešerše, vesměs již publikované, byly odsunuty do exkursů v páté části práce.
Vzestup domu Chotků. Životní styl úřednické šlechty v 18. století
Datum obhajoby: 3. 5. 2006
Školitel: Prof. PhDr. Eduard Maur, CSc.
Oponenti: Prof. PhDr. Jaroslav Čechura, DrSc., doc. PhDr. Bohumír Smutný, CSc.
Práce sleduje okolnosti společenského vzestupu šlechtického rodu Chotků z Chotkova, jehož příslušníci patřili mezi hlavní tvůrce tereziánských reforem. Sledujeme při tom souběžně několik oblastí činnosti a několik faktorů, které ovlivnily sociální pozici rodu: majetek, vzdělání a společenské vztahy. Práce se však neomezuje jen na poznání mocenských mechanismů, takže věnuje velkou pozornost intelektuálnímu světu Chotků a rodinnému životu v době sentimentalismu. Neomezuje se také jen na „pohyb nahoru“, nýbrž sleduje proměny rodu po tři generace, až po změnu rodu úřednické šlechty ve velkostatkáře. Tento postup umožňuje poznat myšlenkový svět šlechtických hodnostářů, kteří stáli v čele reformní habsburské monarchie a rekonstruovat jejich kulturní hodnoty.
Letáky o Fridrichovi Falckém jako pramen k vývoji a vnímání české otázky v letech 1619–1632
Datum obhajoby: 13. 9. 2006
Školitelka: Prof. PhDr. Lenka Bobková, CSc.
Oponenti: Prof. PhDr. Jaroslav Pánek, DrSc, Prof. PhDr. Ivo Barteček CSc.
V úvodní části práce (A) je leták představen jako polyfunkční médium. Autorka se zabývá jeho vývojem i funkcemi v českých a německých jazykových oblastech do počátku 17. století a podává přehled o historii dosavadního interdisciplinárního bádání na tomto poli. Část B je zaměřena na konkrétní rovinu, tedy na okruhy letáků, které se týkají Fridricha Falckého jako falckraběte, krále, vzdorokrále, vyhnance i symbolu naděje. Závěrečná část (C) je věnována rekapitulaci hlavních rysů česko-falcké i císařské publicistiky a srovnání mediálních podob Fridricha s jeho historiografickým obrazem. Součástí práce jsou dva soupisy letáků (1-310; I – CXX), tabulky s údaji o původcích a provenienci tisků, edice pramenů a velký počet vyobrazení.
Pozůstalostní inventáře raně novověké šlechty v opavském a krnovském knížectví jako pramen k dějinám každodennosti (1650–1740)
Datum obhajoby: 28. 2. 2007 Školitel DP: prof. PhDr. Jaroslav Čechura, DrSc. Oponenti DP: prof. PhDr. Eduard Maur, CSc.; doc. PhDr. Radek Fukala, PhD. Hlavním cílem práce bylo přiblížit svět hornoslezské šlechty na přelomu 17. a 18. století. Pramennou základnu disertační práce tvořila pozůstalostní agenda uložená v Zemském archivu v Opavě, ve fondu „Hejtmanský úřad knížectví opavsko-krnovského v Opavě 1507–1784“. Studované pozůstalostní inventáře pocházejí z období ohraničeného roky 1650 a 1740 a omezují se na území historického opavského a krnovského knížectví, jež obě zůstala až do dnešní doby součástí ČR. Předmětem disertační práce byla všestranná (mikro)analýza a porovnání šlechtických pozůstalostních inventářů v počtu zhruba 20. Jednalo se o pozůstalostní inventáře osob z rodů působících na území Horního Slezska, např. Bruntálských z Vrbna, Boků z Burgvic, Hodiců z Hodic, Eichendorfů, Vlčků z Dobré Zemice, Vaneckých z Jemničky, Rottemberků z Ketře, Želeckých z Počernic, Brixů z Moncle a Sedmoradských ze Sedmoradu.
Zkoumané pozůstalostní inventáře umožnily studovat zejména problematiku šlechtických rezidencí. Inventáře obsahují popisy venkovských šlechtických rezidencí, kterými mohly být jak skromné tvrze, tak okázalé zámky. Pozůstalostní soupisy jsou v tomto ohledu naprosto nenahraditelnými typy pramenů, protože zmiňované šlechtické rezidence již v některých případech fyzicky neexistují nebo byly v následujících staletích velmi radikálně přestavěny a jejich podoba z přelomu 17. a 18. století již není zřetelná. Kromě šlechtických rezidencí byly zkoumány osobní předměty (oděvy, cennosti, zbraně a knihy) jednotlivých aristokratů. Je možné prohlásit, že šlechtici z „periferie“ habsburské monarchie nijak nezaostávali ve sledování módních trendů a pořizovali si také, podle svých majetkových poměrů, luxusní textilie a doplňky ze zahraničí, stejně jako šlechta v „centrech“. Podkapitola cennosti sleduje širokou škálu předmětů zhotovených z drahých kovů – šperky, předměty denní hygieny a kuchyňské nádobí a náčiní. Tyto objekty plnily zpravidla kromě své funkce reprezentativní i úlohu tezaurace majetku. Na zámcích byly uschovány rovněž sbírky zbraní a vojenské výzbroje a výstroje. Neméně zajímavým historickým materiálem jsou popsané šlechtické knihovny. Počty knih se pohybují od několika málo kusů až po několik tisíc. Poslední kapitola je věnována „zámeckým archivům“ písemností.
Každodennost v rovině materiální kultury šlechty, která působila na území opavského a krnovského knížectví v období raného novověku, se jeví jako zcela srovnatelná se životním standardem šlechty žijící v jiných částech habsburské monarchie, například v regionu jižních Čech. Nelze říci, že by šlechtici byli více ovlivněni vratislavským, pražským nebo vídeňským prostředím. Šlechta se projevuje v naprosto kosmopolitním duchu (alespoň v evropském rámci), například zaměstnává umělce italského původu, objednává si luxusní předměty denní potřeby ze zahraničí (mobiliář, oblečení) a pochopitelně ovládá více než jeden jazyk (kromě češtiny nejčastěji němčinu, ale i francouzštinu a italštinu).
Ženské kláštery Horní Lužice mezi duchovní a světskou mocí v 16. a 17. století
Datum obhajoby: 11. 4. 2007
Školitel: prof. Lenka Bobková, prof. Marie-Elisabeth Ducreux[3]
Oponenti: prof. Robert Descimon, prof. Libuše Hrabová, prof. Eduard Maur
Disertace se soustřeďuje na vývoj kontemplativních ženských klášterů Horní Lužice, tj. domů cisterciaček Sankt Marienthal a Sankt Marienstern a konventu magdalenitek v Lubáni, a jejich panství v raném novověku. Tyto řeholní domy přežily vedle budyšínské kapituly jako jediné katolické instituce ve většinově luteranizovaném regionu od středověku až do současnosti.
Po úvodních úvahách o monasteriologickém bádání a o možnostech uplatnění modernějších historických metod na klášterní problematiku následuje přehled relevantní historiografie a podrobná analýza použitých pramenů. Při vážení faktorů, které umožnily soužití katolických institucí s převážně protestantským okolím, bylo třeba nejdříve prozkoumat místo ženských klášterů v hornolužické společnosti. Život klášterů „starých řádů“ v raném novověku totiž – přinejmenším stejně silně jako vlivy protestantské reformace i katolické reformy – určovaly faktory politické, (církevně)správní, společenské i ekonomické, obvykle v návaznosti na dosavadní tradici.
Práce se dále zabývá průběhem protestantské reformace v Horní Lužici a jejím působením na ostatní zdejší kláštery. V 16. století bylo třeba především zajistit organizační bázi, jež by po rozpadu dosavadních řádových i diecézních vazeb zajišťovala další existenci ženských klášterů. V polovině 16. století navíc všechny tři kláštery překonávaly značné obtíže hospodářské a společenské. V práci je analyzováno působení různých autorit na kláštery, řádových, diecézních i světské moci. Líčení uzavírá mikrohistorická sonda do vnitřní krize klášterů ve druhé polovině 16. a na začátku 17. století, poznámky k osazenstvu klášterů a vývoji klášterních panství, zejména v náboženské a církevní rovině.
Jedním z cílů práce bylo nastínit širší souvislosti krize a obrody cisterciáckého řádu v raném novověku, ale i vazby hornolužických ženských klášterů na Čechy. Také paralelní sledování klášterů St. Marienthal, St. Marienstern a Lubáň je určitou novinkou. Disertace přispívá také k poznání spletitých duchovních poměrů 16. a 17. století na dosud zřídka studovaném příkladě klášterních panství.
Sasové v Čechách v letech 1631 a 1632
Datum obhajoby: 13. 2. 2008
Školitel: Prof. PhDr. Jaroslav Čechura, DrSc.
Oponenti: Prof. PhDr. Lenka Bobková, CSc., Doc. PhDr. Radek Fukala, Ph.D.
Disertační práce se věnuje tématu tzv. saského vpádu do Čech; tažení a pobytu saské armády v Českém království od listopadu roku 1631 do června roku následujícího. Na základě současného stavu bádání je možné se domnívat, že saský maršál Jan Jiří Arnim podnikl tažení bez vědomí saského kurfiřta Jana Jiřího I. Ten nejprve s celou akcí nesouhlasil a pokoušel se postupujícího maršála zastavit (bez úspěchu). Nakonec však kurfiřt neměl jinou možnost, než Arnimovo tažení do Čech akceptovat.
Saského velitele k tažení vedly pravděpodobně dva důvody: 1) trvající nebezpečí vpádu císařských jednotek do Saska, 2) nebezpečí vpádu švédské armády do Českého království za podpory pobělohorských exulantů. To by mohlo znamenat ohrožení kurfiřtova potencionálního spojence Ferdinanda II. Vpád vojska, v jehož řadách sloužili exulanti ve vysokých důstojnických hodnostech, včetně švédského generála Jindřicha Matyáše hraběte z Thurnu, by mohl mít za následek prosazování plánů a zájmů této skupiny. Návrat k předbělohorským poměrům, znovunastolení dosud žijícího českého korunovaného krále Fridricha a následný vznik kalvínského království v sousedství luteránského Saska nebyl rozhodně v zájmu kurfiřta Jana Jiřího. Také zástava obojí Lužice představovala pro Wettiny možný lákavý zisk.
Jakmile se Sasové dozvěděli o útěku místodržících a vojenské posádky z Prahy, využili situace a rychle postupovali do vnitrozemí směrem k hlavnímu městu království, které obsadili 15. listopadu. K postupující saské armádě se přidali čeští pobělohorští exulanti. Soužití pražského obyvatelstva, saské armády a navrátivších se exulantů bylo až do příchodu císařských vojsk 25. května 1632 velmi napjaté. Např. rady pražských měst neustále zdůrazňovaly svou věrnost králi Ferdinandu II. Ani kurfiřt a ani saští důstojníci nepodporovali aktivity exulantů v Praze a nesouhlasili s nimi. Poměrům v Chebu a na Chebsku, které se od Prahy a ostatních obsazených měst lišily, je věnována další kapitola.
Předposlední kapitola práce o každodennosti armády v době saského tažení do Čech byla sepsána na základě řady dosud neznámých pramenů uložených zejména v archivech v Drážďanech a ve Vídni. Pozornost byla věnována řadě aspektů tehdejšího života císařských i saských vojáků: struktuře jednotlivých pluků, verbování pěších i jízdních jednotek, jejich výzbroji a výstroji, výcviku a zacházení se zbraní. V ojedinělých případech bylo možné na základě pramenů sledovat, jak vnímalo přítomnost obou armád v zemi civilní obyvatelstvo a do jaké míry a jakým způsobem jej postihl tento epizodický válečný konflikt. Závěrečná kapitola práce je věnována českým pobělohorským exulantům.
Zpracování tématu přineslo nová zjištění o přítomnosti saské armády v Čechách, o organizaci saské armády a o každodenním životě vojáků i civilního obyvatelstva ve sledovaném období. Kapitola o českých pobělohorských exulantech zcela vyvrací dosud učiněná zjištění o saském vpádu.
Mělník za třicetileté války
Datum obhajoby: 25. 6. 2008
Školitel: prof. PhDr. Eduard Maur, CSc.
Oponenti: doc. PhDr. Václav Ledvinka, CSc., doc. PhDr. Irena Korbelářová, CSc.
V disertaci byly sledovány vybrané aspekty z dějin královského věnného města Mělníka v období třicetileté války (1618–1648). Struktura práce vycházela z možností, daných stavem dochování městského archivu a komplementárních dokumentů, stejně jako ze tří stěžejních cílů, stanovených na počátku výzkumu. Tyto tři cíle – podoba a vývoj městského organismu, proměny městského hospodářství konfrontovaného s válečnou realitou, prozkoumání válečného prožitku městských obyvatel – byly doplněny o standardní soupis pramenů a literatury a o úvodní kapitolu, ve které jsou kromě položení nejzásadnějších otázek řešeny zvláště stav výzkumu dané problematiky, obsah pramenné základny a teoreticko-metodologické aspekty přístupu ke studii. Ve druhé kapitole je pozornost upřena na podobu města, na jeho strukturu a stratifikaci, na demografii, na kulturu jeho obyvatel a na jeho elity. Pozoruhodná jistě byla intelektuální úroveň malého města v předbělohorské době a úroveň jeho školství, oboje za války fatálně postižené a stagnující, ba upadající. Naopak, o populačním regresu jen v důsledku války nelze, s odvoláním na výsledky výzkumu, hovořit, ačkoli válečná léta byla provázena značnou depopulací, mj. v důsledku morové rány na přelomu let 1631–1632, náboženské emigrace nebo uprchlictví před vojáky. Nejvíce počet mělnického obyvatelstva poklesl ve čtyřicátých letech 17. století, kdy se k uvedenému přidaly ještě opakované švédské útoky. Přesto je nezpochybnitelné, že se místní populace dokázala během několika málo mírových let z útlumu vzpamatovat a že i mizející původní obyvatelstvo bylo průběžně doplňováno novými usedlíky.
Překvapivé je zjištění o národnostní vyhraněnosti města ve sledovaném období – kromě Čechů zde jiné národnosti vlastně nenacházíme, ani Židy a Němce. Co se výsledků průzkumu mělnických profesí týče, dělilo se město, podobně jako jiná, na obchodníky, řemeslníky, živnostníky, služebníky a představitele byrokratických a intelektuálních zaměstnání. Nejpodstatnější složku obživy mělnických obyvatel nicméně představovalo zemědělství, respektive vinařství a ovocnářství. Měšťanská kultura, opírající se o hospodářský blahobyt, byla v Mělníce ještě i na počátku třicetileté války na solidní úrovni. Zámožní mělničtí obyvatelé se odívali do drahých látek a kožešin, zdobili se šperky, budovali si doma knihovny, na zdi zavěšovali obrazy, pořizovali si drahé mapy, bavili se lovem, hudbou a společenskými hrami, jejich hroby zdobily honosné náhrobní kameny. To vše v období dlouhého válečného konfliktu prakticky mizí. Městskou špičku tvořila úzká skupina nejzámožnějších měšťanů, většinou majitelů největších domů a rozlehlých nemovitostí. Prosopograficky byl prozkoumán a typologizován její vzorek s cílem získat představu o jejím utváření a restrukturalizaci ve válečných letech, o budování majetkové domény, o jejích rodinných a sociálních strategiích, vztazích apod. Studium prokázalo ústup tradičních rodin, strategické sňatky jako způsob průniku mezi elitu, katolictví a konverze jako odrazový můstek ke kariéře, populační nedostatek elit ve čtyřicátých letech, spojený s jejich doplňováním, i ekonomický úpadek elit ve stejné době.
Další kapitola měla za cíl analýzu městského hospodářství, založeného zvláště na vinařství a vlastním vrchnostenském statku s režijním podnikáním, stejně jako analýzu městského zadlužení a vyrovnávání se s ním.
Cílem následné části disertace pak byl průzkum válečného prožitku města, zvláště vzájemného vztahu městských obyvatel a vojáků, skutečných i potenciálních obranných mechanismů města, aspektů konfesního absolutismu a dopadů válečné reality na mentalitu konfliktem postižených lidí. Bylo snad prokázáno, že by představa českého města, a potažmo i venkova, nedisponujících žádnými možnostmi, jak válečné realitě vzdorovat, mohla být značně zavádějící. Na poli náboženském bylo sledováno, jak i v Mělníce postupně došlo k zásadnímu přerodu, na jehož konci se z původně čistě kališnického města stalo katolicky pravověrné sídlo. Pozornost byla rovněž upřena na výzkum mezilidských vztahů s cílem odhalit v nich stopy jednání pod tíhou válečných okolností.
Výchova a vzdělávání české a moravské šlechty (1500-1620)
Datum obhajoby:22. 10. 2008
Školitel: Prof. PhDr. Jaroslav Pánek, DrSc.
Oponenti: Doc. Mgr. Marie Koldinská, PhD., Doc. PhDr. Václav Ledvinka, CSc.
Disertační práce M. Holého se zaměřila na výchovu a vzdělávání šlechty z českých zemí v letech 1500-1620. Jejím primárním cílem bylo postihnout především a) jejich vývojové trendy; b) jejich obsah, při jehož sledování vycházel autor ze soudobého školského systému, tedy jednotlivých typů vzdělávacích institucí, a ze struktury hlavních složek šlechtické edukace a c) topografii studií nobility. Vedle úvodu a závěru je disertace rozdělena na sedm kapitol. První z nich se zabývá nejranější výchovou urozených dětí v prostředí šlechtického fraucimoru, v jehož péči zůstávali chlapci na rozdíl od dívek většinou do věku sedmi let. Děti si zde osvojily mateřský jazyk, byly jim vštípeny základy společenského chování i náboženství a mohly se snad někdy stát i částečně gramotnými. Dále již probíhala edukace dívek a chlapců odděleně. Pro mužské potomky přicházely v úvahu různé varianty další výchovy a vzdělávání. Na první z nich, totiž soukromou edukaci, již zajišťovali především šlechtičtí vychovatelé, se zaměřuje druhá kapitola. V centru pozornosti té následující jsou pak studia šlechty na městských, církevních i jiných latinských partikulárních školách v českých zemích, v Lužicích a ve Slezsku. Další část práce se soustřeďuje na vzdělávání se urozenců na latinských školách v zahraničí. Právě studia na partikulárních vzdělávacích institucí zaměřená vedle zvládnutí základů sedmera svobodných umění především na co nejdokonalejší osvojení si latinského jazyka v písemném i ústním projevu tvořila i u šlechty základ jejího vzdělání. Absolvovaly je přinejmenším stovky šlechticů. Možnosti edukace urozených byly však často kombinovány. V různém věku i fázi výchovy a výuky šlechticů se mohlo dostat místa i dvořanské výchově, a to u řady typů evropských dvorů 16. a prvních desetiletí 17. století. Na ni se zaměřuje další kapitola. Následně jsou pak analyzovány tzv. kavalírské cesty, jež tvořily poslední fázi ve výchově a vzdělávání šlechtice. Na edukaci urozených dívek a její specifika se soustředí poslední kapitola. Závěr práce načrtá nejen některé z jejích základních tezí, ale také možnosti dalšího výzkumu.
K hospodářskému využití lesa v raném novověku. „Lesní řemesla“ v 17. a 18. století
Datum obhajoby: 10. 6. 2009
Školitel: Prof. PhDr. Eduard Maur, CSc.
Oponenti: Prof. PhDr. Josef Petráň, CSc., Doc. PhDr. Václav Matoušek, CSc.
Tématem práce je skupina výrobních oborů, které jsou zhruba od 2. poloviny 18. století souhrnně označovány jako tzv. lesní řemesla (Waldgewerbe). Mezi nejrozšířenější obory lesních řemesel ve střední Evropě ve sledovaném období patřilo popelářství a související draslářství (výroba potaše), uhlířství, dehtářství a s ním opět úzce provázané kolomaznictví, smolařství a konečně koptářství. Ostatní odvětví (např. loupenictví) lze označit za marginální.
Konkrétní popis a analýza ekonomických, kulturních, sociálních, technologických a dalších aspektů rozvoje lesních řemesel a života lesních řemeslníků jsou soustředěny zejména na časový úsek 17.–19. století. Teritoriálně se předkládaná práce orientuje na Čechy a částečně na celé habsburské soustátí, ve vyšších rovinách na důležité jevy evropské a celosvětové. Vzhledem k tomu, že rozšíření jednotlivých lesních řemesel v Čechách bylo nerovnoměrné a tím pádem i jejich odraz v historických pramenech je nevyvážený, výzkum se orientoval spíše na obecnější, celozemsky platné charakteristiky lesních řemesel. Dílo staví v materiálových pasážích převážně na archivních a tištěných pramenech. Metodologicky se jedná o text kombinující přístupy hospodářských a sociálních dějin (zejména dějin lesů a lesnictví), dějin vědy a techniky resp. komparativního studia ergologie rukodělné malovýroby, ve kterém má největší tradici národopis. Produktivní je též využití podnětů skandinávské a britské postprocesuální archeologie (koncept utmark), dějin vegetace a tzv environmentálních dějin. Gnoseologicky zásadní částí práce je prezentace výsledků série etno-archeologických rekonstrukčních experimentů, které zásadně napomohly k nové interpretaci písemných pramenů.
Lesní řemesla jsou v práci pojímána jako skupina ekonomických (subsistenčních) aktivit, která spadá spolu ze zemědělstvím, lovem a sběrem provozovaným v raném novověku v lesích, k tradičnímu systému využívání přírodních zdrojů. Tento systém aktivit, kterým soudobá společnost výrazně ovlivňovala životní prostředí a obstarávala si zdroje obživy, byl významný pro každodenní život lidí žijících v blízkosti lesů, avšak zároveň byl až do nástupu moderních forem lesního hospodaření integrální součástí využívání lesů jejich vlastníky (pozemkovými vrchnostmi). Lesním řemeslům lze připsat několik základních charakteristik. Za prvé, jedním z jejich nejdůležitějších až definičních rysů je takřka absolutní vázanost na les, a to jak surovinová, tak, a to je třeba zvláště zdůraznit, prostorová – ve smyslu lokalizace výroby. Druhou základní charakteristiku lesních řemesel můžeme označit jako technologickou. Pro všechny studované obory je typické, že při zpracování dřeva a dalších surovin využívají tzv. chemické technologie – zejména pyrolýzu, suchou destilaci, filtrační postupy, žíhání atd. Lesní řemesla zatřetí definuje zvláštní sociálně-ekonomické postavení výrobců, které se projevuje např. v rovině majetkové či ve vztazích vůči pozemkovým vrchnostem. U některých skupin lesních řemeslníků lze dále zaznamenat i specifika náboženská/etnická.
Demografické, hospodářské, sociální a rodinné aspekty života venkovských poddaných v 18. století
Datum obhajoby: 10. 6. 2009
Školitel: Prof. PhDr. Eduard Maur, CSc.
oponenti: PhDr. Pavla Horská, CSc., doc. PhDr. Ludmila Sládková, CSc.
Práce se zabývá studiem ekonomických, demografických a sociálních podmínek života poddaných na severočeském panství Horní Police v 18. století. Práce je založena na předpokladu, že i přes pestrou škálu individuálních osudů lze vysledovat sociálně a genderově podmíněné typické průběhy života, tzv. životní cykly. Pramenně se práce opírá především o hornopolické poddanské seznamy, jejichž v podstatě souvislá řada začíná rokem 1709. Tento klíčový pramen pro studium jak životních cyklů, tak celé řady demografických ukazatelů, byl doplňován rozborem jednak dalších materiálů vzešlých z činnosti vrchnostenské kanceláře, jednak církevních matrik a státních katastrů.
Velký prostor je v práci věnován výzkumu okolností, které podstatně ovlivňovaly životní osudy jedinců: hospodářských poměrů v regionu, závislých se ve sledované době především na přírodních a klimatických podmínkách, demografických poměrů, které zejména v otázce dostupnosti sňatku byly významně provázány s ekonomickými podmínkami, sociální skladby sledované populace a role dostupnosti půdy při utváření osudů lidí a v neposlední řadě i forem domácností. Prostřednictvím výzkumu těchto okolností se práce snaží dospět k charakteristice životních cyklů jakožto modelových průběhů života poddaných, žijících v určitém sociálně-hospodářském, právním a rodinném kontextu a posoudit, nakolik se v individuálních životních osudech mohla uplatnit náhoda či svobodná volba, jež činily běh života určité osoby atypickým.
V souvislosti se studiem životních cyklů je zdůrazněna zejména otázka prostorové mobility poddaných (s ohledem na silně rozšířenou praxi služby rozmanitého typu) resp. závislosti mobility na věku sledovaných osob, a otázka vstupu do manželství resp. souběžnosti tohoto kroku se získáním usedlé sociální pozice („niky“). V souvislosti se vyššími věkovými kategoriemi je věnována pozornost okolnostem, za jakých býval předán majetek mladší generaci. Sledované otázky spolu se zjištěnými formami rodinného soužití jsou dávány do souvztažnosti se specifickými sociálně–ekonomickými poměry na Hornopolicku, které by bylo možno charakterizovat jako proroindustriální.