Vědečtí redaktoři čísla: Marie Koldinská – Jan Zdichynec
Důležité upozornění: Starší čísla časopisu HOP (včetně tohoto) nejsou k dispozici ve fulltextu. Po kliknutí na název se Vám zobrazí pouze abstrakt daného příspěvku.
Abstract: The article focuses mainly on the relationship between foreign upbringing and education of Bohemian and Moravian nobility in the last third of the 16th and first decades of the 17th centuries, education of nobility as such and its forms as well as on extensive contacts of certain noble intellectuals with scholars from a number of European countries (Holy Roman Empire of the German nation, Switzerland, France, the Netherlands etc.), which at that time were considered to be a fundamental part of education. The study describes the nature of these contacts, the reasons for establishing and maintaining them, their intensity, as well as their reflection in various aspects of contemporary political, cultural and religious history. With regard to sources preserved and to confessional structure of Bohemian nobility in surveyed period, attention is paid especially to Protestant environment. However, an attempt is also made at answering certain questions in relation to the Catholic nobility and its contacts with the European community of scholars.
Abstract: This study focuses on the isolated situation in which Calvinism found itself on the Czech religious scene during the latter 16th and early 17th centuries. Among the local Christian confessions in the Czech society of the time, “tolerance out of necessity“ was born, uniting Catholics, Utraquists (who continued the Hussite tradition while moving ever closer to Lutheranism) and the unofficial Unity of Brethren (Jednota bratrská). However, even when left out in the cold, Calvinism still wielded a powerful influence on the Unity’s belief system. Unity preacher and a reputable theologian Jiří Strejc-Vetter (1536–1599) translated Calvin’s Institutes into Czech, yet the Unity eyed him as a rather suspicious intellectual. In fact, Unity’s leaders had neither initiated nor welcomed his translation, which was completed in December 1595 but remained for many years available only as an unpublished manuscript. Finally, in 1612–1617, at least three out of four books of the Czech version of Calvin’s Institutes along with several lesser prints with excerpts were clandestinely published. Standing behind this publication was a former member of the Unity, Jan Opsimathes (his proper name was Morkovský or Mrkvička, circa 1568–post 1620). Two addenda accompany the study. The first offers a letter, which Jan Opsimathes wrote to Jan Vetter, Jiří Strejc’s son, bemoaning the hardships he encountered in publishing the Calvin translation. The other addendum contains the title page and preface to the Cambridge copy of Strejc’s translation of Calvin’s Institutes (Sidney Sussex College, sign. S. 4.28), intended for the English King James I. Opsimathes states in it that he prepared the publication of the Czech translation of the Institutes at the request of Frederick IV, Elector Palatine, with the approval of his son Frederick V (later King of Bohemia, nicknamed “the Winter King“).
Abstract: The study introduces its readers into issues connected with Czech Catholic patriotism at the turn of the 16th and 17th centuries, on the example of two distinguished prelates – the provost of the metropolitan chapter Jiří Barthold from Braitenberk, known as Pontanus (+1614), and the dean of the same chapter, Kašpar Arsenius from Radbuza (+1629). Both were authors of religious writings, with which they contributed to building the historical tradition of the Catholic religion in the Czech kingdom. Barthold from Braitenberk in his writings placed emphasis on the relationship between the country’s patron saints and the Czech statehood, especially on the role of St. Wenceslas. Arsenius from Radbuza encouraged and developed the cult of the Virgin Mary in Stará Boleslav, where a metallic relief of the Virgin and Child was preserved, which, at the beginning of the 17th century, came to be considered by the Catholic Church as a protective shield for the whole of the Czech kingdom (the so-called palladium of Stará Boleslav). It must be born in mind that the writings of both authors were created before the uprising of the Estates in 1618–1620, i.e. at a time when different confessions were still legal in the Czech lands and where only a minority of the population professed Catholicism. In any case, the writings of both prelates laid the foundations of a religion-based patriotism for the period following the suppression of the Estates’ uprising, when the country was subject to re-catholization.
Abstract: The study abandons the traditional interpretation of Harants work which places it among travel books, and takes a fresh look at his work as a so-called ego-document. The aim of such a strategy is to reconstruct the ways of the author’s self-presentation, whether it was purposeful, unintentional or even unwanted. Harant presents himself as an experienced, well-travelled man, capable of distinguishing a private pleasure gained from visits to foreign lands from the objective importance of travel. In this context, he greatly appreciates the virtues of those Czech noblemen, who (as well as him) were educated and well-travelled, but (in contrast to him) had already achieved a great career at the royal court and in the hierarchy of land officials. Besides his intellectual capacities, he also emphasizes his physical condition, his readiness, sobriety and cold-bloodedness. If we summarize these features, considered by Harant as dominant in his self-presentation, we find ourselves face to face with a broadly educated, physically strong and self-assured man, who can cope with any situation. He himself perceives his personal qualities as well as his experiences gained in foreign lands as an integral part of the prerequisites for a future career. He is ready to take up any tasks entrusted to him by the Sovereign and to adopt a position in society which would correspond to his unquestionable qualities. His book is not only a book of travel, but also an impressive self-portrait.
Abstract: The manuscript convolute n. 11133 (Vienna, Österreichische Nationalbibliothek) by Šimon Tadeáš Budek of Lešiny and Falkenberg is an important source for the study of the cultural circles around Emperor Rudolph II. Budek, who was a vicar and an alchemist, was granted an imperial privilege which allowed him to search for precious stones and metals around eastern Bohemia in the first decade of the 17th century. He also established contacts with a wide range of intellectuals and members of the Czech nobility operating at the Court, as is documented by comments in his manuscript, where he refers to a number of these personages. On folio 4v, under the text Similitudo lapidis nostri, dated 19 April 1606, Budek mentions the name of Kryštof Harant of Polžice and Bezdružice. The said tractate focuses mainly on a description of an important chemical substance (bolus rubra, bolus armenus, terra sigillata), which used to be imported to Europe from Palestine and which was probably also known to Kryštof Harant, who was interested in similar substances with healing and magical effects, as is suggested by certain passages in his work describing his travels around Egypt and Palestine. Since Harant, as the Emperor’s chamberlain had access not only to Rudolph’s “Kunstkammer“, but apparently also to his laboratory, it appears probable that Šimon Budek and Kryštof Harant shared common intellectual interests and that together with the personages referred to in the manuscript, belonged to a widespread socio-cultural network, whose common denominator was a passion for alchemy.
Abstract: During Kryštof Harants lifetime, astronomy was undergoing a transformation which modified the overall concept of the universe and of natural science in general. That is why astronomy attracted not only the attention of experts, but also of the general public including noblemen, who were motivated to support science either by genuine scientific interest or by an effort to present themselves in a good light. It is generally acknowledged that the work of Tycho Brahe and Johannes Kepler in Bohemia exercised a profound influence on the history of astronomy. Other personalities whose activities and contacts helped shape that interesting era are also mentioned.
Abstract: Kryštof Harant, as a widely-read scholar of his time, embellished his travel book Putování aneb Cesty… do země Svaté (Pilgrimage… to the Holy Land, 1608) with numerous extracts from classical literature. The article uses a selection of examples from zoology (nightjar – Caprimulgus europaeus; ostrich – Struthio camelus; onokrotal – white pelican, Pelecanus onocrotalus; mythical unicorn – monoceros; mythical dragon; snake species called ‚tyrus‘; Egyptian cobra – Naia haie; crocodile – Crocodilus niloticus; trochilus – house wren, Troglodytes troglodytes; ichneumon; dolphin – Delphinus delphis; river horse – gray hippopotamus, Hippopotamus amphibius) to illustrate the long literary tradition and path leading from Antiquity via the Middle Ages up to Harant’s own descriptions at the beginning of the 17th century (Aristotle, Pliny, Vulgata, Solinus, bestiaries /e.g. Theobaldus, Oxford Ashmole 1511/, Isidorus Hispalensis, Hildegard von Bingen, Thomas Cantimpratensis, Bartholomaeus Anglicus, Vincentius Bellovacensis, Albertus Magnus, Claretus de Solencia /Bohemarius and Glossarius/, Paulerinus /Správovna and Liber viginti arcium/ etc.).
Abstract: The study is concerned with a book of travels written by Oldřich Prefát of Vlkanov (1523–1565), recounting his pilgrimage to the Holy Land (published in 1564). It focuses on the genre characteristics of travel book, which is on the rise in the Renaissance era also thanks to an „information explosion“ and an increased interest of readers in non-fiction, a category under which travel books came in the contemporary genre classification. It looks at different ways which the author uses to describe the reality of foreign lands while taking into account a limited knowledge of his readership. It also concentrates on methods of creating a writing of inter-textual character, based not only on the basic biblical pre-text, but also on other works from Antiquity and early-Christianity to author’s own time. Prefát picks up on models of local as well as foreign travel books; at the same time he himself can be considered as a predecessor of Kryštof Harant, who, while drawing on Prefát’s work, draws a clear line between Prefát’s writings and those of his own.
Abstract: The article is concerned with the ways, how Oriental Other, seen as a textual effect, was performed in the early modern Bohemian travelogues on Holy Land and Islamic Near East. The author analyses at first a so-called Biblical alterity – the mainstream period Othering, where the route of pilgrimage itself as well as traveller?´s experience and representations of the landscape and Orientals were intertextually determined by the Holy Scripture. Above all the period literary practice (“writing in excerpts“) caused Bible became the main subtext of early modern Near East travelogues. The particular form of early modern Orientalism that could be thematised in Kryštof Harant?´s travelogue Putování aneb cesta (1608) is considered as the second mode of the period Othering. It developed a complex imagination of the Other, which criticised the Oriental civilisation and Islamic religious practices (“ritus“ and “vita et mores“) and performed them it in an inferior position to the European Christian social order, operating among others with discourses of a sexualized and disgusting Oriental body.
Abstract: The aim of the study was to point out that even the small royal dowry town of Mělník was not standing on the cultural periphery of the pre-White-Mountain Bohemia, and to emphasize that, in cultural respect, the end of this era stood out among other periods of Mělník’s history. Some of the men who were either born here or came to work in the town became distinguished humanist writers on the supra-regional level, like the members of the Mělník-based Větrovský or Morávek family, or others like Matouš Hosius or Jan Civilius who came to settle in the town. We can follow a continual, almost uninterrupted succession of teachers of the Mělník school, who were all active as writers and who represented the intellectual elite of their time. It was in many respects thanks to them that the Mělník educational institute ranked among prestigious town schools of its time and managed to acquire a certain reputation. The school was also crucial for the town since it attracted academics who later settled there on a permanent basis. Their ascent among the local bigwigs often followed a similar pattern. As a rule it was started by a marriage to a widowed burgess, continued by obtaining city rights and giving up teaching activity, being promoted to the post of town clerk, and culminated by joining the body of local counsellors or even aldermen. Some of the teachers even managed to accede to the highest ranking posts in the Mělník administration and became primates (Daniel Klaudyán) or imperial reeves (Jan Siderius). It was both these functions that marked the career of one of the castle marshals with outstanding intellectual interests, Martin Prušek, author of a lovely collection of renaissance vocal motettos. There were also other teachers who, after a short stay, left the town and reached the peak of their career elsewhere. The study concentrated especially on the career and the remarkable social ascent of the intellectuals; in future, however, there remains important work to be done focusing on a thorough analysis of their work, literary, scientific and musical.
Abstract: The article focuses on the role of intellectual elites represented in local town administrations in Czech towns during the re-catholization period following the Battle of the White Mountain. It consists of two parts: 1) the first part deals with a minimum level of literary activity in the area of Latin poetry among representatives of local municipal administrations and is based on a comparison of data obtained in the process of a regular yearly renewal of local town councils in Czech royal towns in 1624–1636 as well as on an analysis of data from the Handbook of humanist poetry; 2) the second part is focused on the process of simplification of municipal administration in the war years, including the issue of education, illustrated by the example of three town clerks coming from three different types of town in the central Elbe region – a royal city (Nymburk), a large manorial town (Brandýs nad Labem) and a small manorial town (Čelákovice).
Apelační soud v letech 1548–1620. Vznik, pravomoc a činnost
Diplomová práce je příspěvkem k právním dějinám raného novověku. Zabývá se působením apelačního soudu ve druhé polovině 16. století a v prvních dvou desetiletích 17. století. Jde o počáteční fázi působení soudu, kdy docházelo k jeho formování, utváření rozhodovací a procesní praxe, prosazování jeho pravomoci a rovněž růstu jeho prestiže. Předmětem studia je relativně dlouhé období, kdy se postavení a činnost apelačního soudu a částečně i procesní otázky řídily nepříliš podrobnou zřizovací instrukcí Ferdinanda I. z roku 1548, která platila až do roku 1628, kdy ji nahradil reskript Ferdinanda II. Autor práce popisuje, jak se prosazovala pravomoc apelačního soudu, a to nejen v Čechách, ale i ve vedlejších zemích Koruny české s důrazem na Moravu. Dále sleduje, jak se vyvíjelo složení soudu, zabývá se problematikou takzvaných naučení a slepých ortelů, rolí soudu při kodifikaci městského práva a sjednocování rozhodovací činnosti městských soudů. Zmiňuje se též o finančním ohodnocení či společenské prestiži apelačních radů. Práce věnuje značnou pozornost procesním otázkám, přičemž vychází jak z normativních pramenů, tak rozsudků, popřípadě naučení apelačního soudu. Všímá si nejen odlišností mezi zněním psaných norem a jejich skutečnou aplikací, ale též případů, kdy pestrá praxe musela dotvářet chybějící psaná pravidla. Kromě literatury a pramenných edic čerpá diplomová práce z archivních pramenů, které dosavadní literatura o apelačním soudu ani zdaleka nevyužila, a to především z fondů Apelační soud v Národním archivu a Archiv města Mladá Boleslav ve Státním okresním archivu Mladá Boleslav.
Testamentární praxe v Jihlavě v letech 1578–1590 (testament jako pramen pro dějiny rodinných struktur, historickou demografii a sociotopografii)
Soubor dvou set osmdesáti devíti jihlavských testamentů z období 1578–1590 byl podroben analýze ze tří hledisek. Jde o dnes již pokročilejší studium rodinných struktur na základě výpovědní hodnoty testamentů, dále o analýzu dat důležitých z hlediska historické demografie, a konečně z hlediska sociotopografie. Obě posledně jmenovaná zaměření v různosti sledovaných aspektů u nás nebyla dosud v souvislosti s rozborem testamentů zřetelněji uplatněna. Možné důvody skutečnosti, že testamenty žen tvořily pouhých 28 % z celého vzorku testamentů, byly zkoumány na základě sondy. Autorka práce zjišťovala, nakolik testátoři ve svých kšaftech uváděli charakter nabytého majetku. V naprosté většině se takové zmínky nacházely v testamentech svobodných osob, především žen. Zajímavých výsledků bylo dosaženo rozborem jihlavských testamentů v souvislosti s morovou epidemií roku 1583. Byl zjištěn násobek počtu testamentů (2,5) oproti běžnému ročnímu průměru. Lze vysledovat obrovský nárůst testamentů především u mladých svobodných lidí, hlavně žen. Dále byla věnována pozornost otázce počtu vlastních dětí, jimž testátoři odkazují majetek (rozdílné výsledky dle pohlaví a rodinného stavu testátorů; početní změny v čase). Konečně výsledky sociotopografické analýzy podaly přehled o rodinné a sociální situaci pěti testátorů, zároveň s určením místa jejich bydliště v rámci ulice či předměstí.
Karlštejnská manská soustava
První dvě kapitoly diplomové práce se zabývají pojetím lén a lenního práva v české a zahraniční historiografii. Rozboru karlštejnské manské soustavy předchází oddíl věnovaný vzniku a vývoji karlštejnského panství, především ve spojitosti s takzvanou kamýckou vilikací, jejíž zboží se stalo základem karlštejnského dominia. Co se týká vlastní karlštejnské manské soustavy, práce mapuje její vývoj od 14. do 19. století, přičemž podrobněji byla zpracována doba starší s mezníkem v roce 1625. Autorka se domnívá, že podstatným důvodem jejího vzniku a výrazně dlouhé existence nebyla jen podpora hradu a jeho zázemí, jak se obecně předpokládá, nýbrž především vytvoření rezervoáru zboží, jímž panovník mohl volně dle své vůle disponovat a propůjčovat svým služebníkům, často úředníkům u dvora. Danou problematiku zasazuje do širších vazeb na území bývalého přemyslovského hvozdu, kde poukazuje například na takzvaná vyšehradská léna. V neposlední řadě rovněž sleduje komplikované sociální a společenské struktury podílející se na existenci lenní soustavy.
Přibík Jeníšek z Újezda. Úředník v pobělohorské době
Diplomová práce sleduje životní osudy nižšího šlechtice Přibíka Jeníška z Újezda, kterému pobělohorské poměry nabídly výraznou šanci podílet se na správě Českého království. Katolické vyznání i oddanost habsburskému domu jej sice zdiskreditovaly v očích direktorské vlády, o to větší příležitost k uplatnění však získal po Bílé hoře. Ve funkci královského prokurátora vypracovával žaloby na exponenty proticísařské rebelie, nejprve u exekuční a poté i u konfiskační komise. Dlouhých šestnáct let zastával úřad podkomořího královských měst, aby svou životní pouť zakončil jako nejvyšší písař království. Předložená práce rámcově rekonstruuje příbuzenské a majetkové poměry celého rodu od konce 15. do počátku 18. století, kdy Jeníškové (respektive páni z Újezda) stanuli „na jevišti dějin“. Hlavní pozornosti se dostává právě Přibíku Jeníškovi jakožto nejvýznamnějšímu členu rodu. Samostatnou kapitolu představuje Přibíkova majetková politika podmíněná pobělohorskými konfiskacemi. Pozornosti se v diplomové práci dostalo také Přibíkovu zakladatelskému úsilí, zejména štědré podpoře jezuitského řádu. Diplomová práce je tedy dalším příspěvkem k poznání nižší šlechty v pobělohorském období.
Život barokní šlechtičny. Sylvie Kateřina hraběnka Černínová, rozená Caretto-Millesimo
Diplomová práce se zabývá některými aspekty života Sylvie Kateřiny hraběnky Černínové, rozené Caretto-Millesimo (1606–1664). Je založená především na analýze hraběnčiny korespondence s prvním manželem Heřmanem Černínem z Chudenic (1576–1651), a rovněž korespondence mezi Zuzanou Černínovou a jejím synem Humprechtem Janem Černínem. Pozornost je věnována vztahové síti hraběnky Černínové, hlavně jejímu vztahu se sourozenci a situaci její matky. Jedno z centrálních témat práce ale tvoří různé aspekty manželství Sylvie Kateřiny a Heřmana Černína – možné důvody svatby a faktory, které mohly hrát roli při volbě nevěsty, svatební smlouva a její ustanovení a vztah mezi manželi. Vzhledem k bezdětnosti manželství nabízí jedna kapitola exkurz do problematiky bezdětnosti, její možné léčby, významu pro manželství a především hledání vhodného dědice, které muselo v důsledku absence vlastního potomka logicky následovat. Práce se věnuje i hraběnčině majetkové situaci a sférám jejího vlivu (dozor nad domácností a nad úředníky na panství, reprezentační funkce a především správa panství, kterou přejímala v době nepřítomnosti manžela). Ne všechna období Sylviina života jsou pojednána stejně podrobně a některá témata musela být zcela vynechána. Především doba po smrti hraběte Černína a její druhé manželství jsou zmíněny jen okrajově.
Kreditní politika Maxmiliána II. (1564–1576) se zvláštním zřetelem k Čechám
Autor diplomové práce se pokusil nastínit problém raně novověkého úvěrování za vlády českého krále Maxmiliána II. (1564–1576). Tato problematika stála donedávna stranou hlavního proudu historického bádání. Nejde však o marginální téma, protože raně novověký úvěr znamenal podstatnou složku královských příjmů v rámci vždy napjatého rozpočtu. Král, potažmo centrální úřady, se snažil překlenovacím úvěrem vyřešit aktuální nedostatek finanční hotovosti. Ten měl různé příčiny, byť hlavním příjemcem takto získaných peněz byla takzvaná uherská politika. První kapitolu autor pojal jako úvod do celého problému bádání o úvěrové politice a byrokratického zázemí správy příjmů i výdajů prvních Habsburků. Hlavní důraz byl položen především na úřad České komory, její právní, sociální i finanční zázemí. Autor se pokusil rovněž o exkurz do spletitého fiskálního systému druhé poloviny 16. století, jenž se uplatňoval v rámci raně novověké podunajské monarchie. Dále se zaměřil na rozporuplnou vojenskou kampaň v roce 1566, jíž se účastnila i zemská hotovost Českého království a jejíž finanční zajištění bylo z větší části přesunuto na bedra stavovské obce, které králi poskytla úvěry. Autor se dotkl také otázky podílu žen mezi věřiteli krále. Dospěl k závěru, že nelze obhájit zastaralý názor o neschopnosti žen vstupovat do jednání jako plnohodnotný partner. Samozřejmě se vždy jednalo o vdovy, které měly právo svobodného nakládání s majetkem. Především na příkladu Elišky z Landštejna lze pozorovat jak jistotu, se kterou se domáhala svých práv, tak schopnost vyjednávat, kdy podmiňovala odložení splacení úvěru kladným vyřízením svých požadavků. Druhá zkoumaná žena, Magdalena z Brodějovic, je příkladem měšťanky, která patřila (dle soupisu vzniklého krátce po smrti Maxmiliána II.) mezi několik nejvýznamnějších královských věřitelů v rámci všech stavů. Diplomová práce představuje exkurz do tajů kreditní politiky a pokus o vysvětlení základních procesů, jimiž se tento dynamický jev řídil.
Pozemkové spory mezi Hevlínem a Laa an der Thaya v 16. století a počátkem 17. století (s edicí vybraných pramenů)
Diplomová práce se zabývá drobnými proměnami hranice na určitém úseku Dyje, která tvořila pomezní řeku mezi moravským markrabstvím a Dolními Rakousy. Vnímání hranice v raném novověku bylo značně odlišné od současného, tehdejší člověk byl přístupný proměnlivosti hranice a nelpěl na centimetrech jako člověk dnešní doby. Velká část toku Dyje představovala pro obyvatele okolního úrodného údolí po staletí zemskou hranici. Značné problémy však přinášely změny jejího řečiště po větších povodních. Louka, která podle pamětníků ležela vždy na levém břehu řeky, ocitla se po povodni náhle na břehu pravém, a naopak. Vzhledem k poplatkům, které musely být z luk odváděny, a vzhledem k velké potřebě trávy a sena v této zemědělské oblasti pak vznikaly konflikty, které měly někdy i krvavý průběh. Spor o louky a pastviny, který sleduje diplomová práce, se rozhořel mezi městem Laa an der Thaya a majitelem Hevlína Janem z Pernštejna roku 1535, kdy Jan z Pernštejna (+1548) zakázal lávským, aby nadále užívali některé pozemky na hevlínském břehu řeky Dyje. Spor se však táhl ještě celá desetiletí po jeho smrti. Dramatický průběh měl zejména rok 1574, kdy hrušovanské panství s Hevlínem již patřilo rodu Čertorejských. Jan Čertorejský a dolnorakouský pán Jindřich z Kühnritzu si navzájem zajali několik poddaných a drželi je ve vězení jako rukojmí. Řešení sporu bylo specifické tím, že se odehrával mezi dvěma zeměmi habsburské monarchie – markrabstvím moravským a Dolními Rakousy. Do věci proto zasáhl panovník. V práci jsou dále analyzovány spory o les Koppenhof a o mlýn v Ruhhofu, ležící asi tři kilometry východně od města Laa. Jednotlivé spory pojala autorka jako sondy do právní kultury, čímž odhalila některé postuláty při řešení právních rozepří v době, kdy se středověký princip personality práva měnil v princip právní teritoriality. Vzhledem k nedochování pramenů však není k dispozici konečný verdikt, který v dané věci padl. V diplomové práci se podařilo oproti literatuře, jež se o tématu jen stručně zmiňuje, rozšířit do detailů poznatky o samotném průběhu sporů a potyčkách, které vznikaly, a to zejména za Čertorejských počátkem 17. století. Práce zahrnuje i edici primárních pramenů pocházejících z provenience české i rakouské (tedy obou sporných stran), což přispívá k objektivitě pohledu na celou problematiku.
Ženy posledních pánů z Hradce
Diplomová práce vznikla na základě studia osobní korespondence, závětí, rodinných smluv a různého účetního materiálu. V centru badatelského zájmu autorky stály životní příběhy tří šlechtičen a manželek pánů z Hradce. Cílem práce bylo poznání osudů a každodennosti žen v mužském prostředí nejvyšší aristokracie. Archivní fondy posledních pánů z Hradce poskytly dostatečný pramenný materiál k systematickému zpracování tohoto tématu. Záměrem práce bylo nejen poznat život urozených žen přelomu 16. a 17. století, ale také doplnit a rozšířit pohled na poslední pány Hradce o ženský element. Osudy Anny Hradecké z Rožmberka, Kateřiny Hradecké z Montfortu a Lucie Otýlie Slavatové z Hradce se vyznačovaly řadou styčných bodů, lze však rozpoznat i určité rozdíly a proměny vnímání a prožívání některých aspektů života v čase (sňatek, ovdovění). Na příkladu tří generací žen je tak možné sledovat postupnou proměnu jejich způsobu života v souvislosti se sňatkovou politikou, a také s konfesijními a politickými změnami v prostředí vysoké aristokracie
Buquoyské sklárny
Diplomová práce si klade za cíl podat přehled historie sklářské výroby a skláren na Novohradském panství, tedy skláren Pivonice, Rapotice, Bělá, Stará Huť, Nová Huť, Novohradské sklárny, Lužnice, Pohoří na Šumavě, Mlýnský Vrch u Hojné Vody, Javory, Terezina nebo Terčí Huť, Führlingerova Huť, Janova Huť, Pavlína, Stříbrné Hutě, Jiříkovo Údolí, Skleněné Hutě (Bonaventura) a Černé Údolí. Součástí práce je rovněž stručný přehled vývoje sklářství v Čechách a stručná historie rodu Buquoy, se kterým je spojen největší rozkvět sklářské výroby na Novohradsku.
Henyk z Valdštejna. Profil šlechtického intelektuála předbělohorské doby
Diplomová práce mapuje osobnost jednoho ze šlechticů z přelomu 16. a 17. století, který se svým životním stylem a nepříliš běžnými aktivitami vymkl zažitým standardům své doby i společenské skupiny. Mezerovitá pramenná základna však nebyla dostatečnou oporou pro souvislé chronologicky pojaté zachycení Valdštejnových osudů. Také proto autor kombinoval klasický biografický přístup s historicko-antropologickými metodami. Směřoval k zasazení Valdštejnova životního příběhu do širšího kontextu šlechtického života a šlechtické mentality předbělohorského období. Autor sledoval Valdštejna v prostředí jeho rodiny, zaměřil se na roli vzdělání ve šlechtické výchově, na společenské vazby, hodnotové kategorie (zejména čest a prestiž), mocenské aspirace a strategie v rámci regionu a částečně i v rámci zemské stavovské obce. Věnoval pozornost i vztahům mezi vrchností a poddanými. Zvláštní místo zde mají čarodějnické procesy na Nymbursku, které Henyk z Valdštejna inicioval a byl také jedním z jejich hlavních aktérů. Samostatná kapitola byla věnována Valdštejnovým kulturním ambicím, zejména literárním a hudebním. Na svém panství v Dobrovici vytvořil malé regionální kulturní centrum, kterému dominovala tiskárna, kde vydával (nejen své) knihy převážně s náboženskou a politickou tematikou. Právě protihabsburský spis vzešlý z jeho tiskárny a následná aféra kolem něj jsou asi nejznámějšími aktivitami spojenými s jeho jménem. Valdštejnova Apologie, kterou vydal v době stavovského povstání na obranu své osoby, byla jako hlavní pramen využita nejen k rozkrývání osobnosti dobrovického pána, ale zároveň posloužila jako hlubší zamyšlení nad žánrem novověkých apologií a nad politicky motivovanými polemikami tehdejší doby.
Spor města Turnova s Valdštejny na počátku 18. století. Příspěvek ke studiu poddansko-vrchnostenských vztahů
V diplomové práci je vylíčen otevřený spor mezi městem Turnovem a jeho vrchností Františkem Josefem z Valdštejna, který probíhal mezi léty 1708–1714 a dozníval ještě několik let poté. V úvodu je stručně shrnuta dosavadní literatura k tématu, která vycházela jen z omezené pramenné základny. V samostatné kapitole autor načrtl sociálně ekonomický profil města Turnova ve sledovaném období. Následuje přehled privilegií, jež město do té doby obdrželo. Z dostupných pramenů je rekonstruován průběh sporu, jehož hlavními tématy bylo právo várečné, výše vymáhané kontribuce, ubytování vojska ve městě a především otázka starých městských privilegií, respektive udělení privilegia nového. Autor samostatně rozebral dílčí témata, například osudy originálů privilegií, vztah měšťanů k vesnickému okolí, postavení žen a úlohu úřadů. Zvláštní pozornost věnoval dobové terminologii v oblasti poddanských vztahů a uvedl doklady ze zkoumaných pramenů. Jako přílohu připojil edici nového privilegia, jež Turnovu udělil 15. května 1714 František Josef z Valdštejna. Ačkoliv jde v rámci tehdejších událostí o velmi důležitý dokument, novodobá literatura o jeho existenci nevěděla, a průběh turnovského sporu byl proto vykládán poněkud zkresleně. Výsledek sporu byl pro turnovské měšťany krajně nepříznivý – dosud privilegovaní poddaní byli v roce 1714 panovníkem prohlášeni za „Leibeigene“, tedy „člověčenstvím poddané“. Studium tohoto sporu ukázalo, že Turnované založili obhajobu starých privilegií na nepřesných domněnkách. Zároveň bylo zpochybněno tradované tvrzení o velké míře svobod, jichž město před Bílou horou požívalo. Nelze ovšem popřít, že vrchnosti během 17. a 18. století vyvíjely na poddanské město neustálý tlak a po částech omezovaly jeho práva. Turnovský spor lze do jisté míry označit za modelový příklad prosazení absolutistických snah pozemkových vrchností na úkor poddaných měšťanů.
Výpovědi lidových kronik na Podorlicku v 18. století
Diplomová práce zahrnuje informace z 18. století z celkem jedenácti děl lidových kronikářů: Kunvaldská kronika, Paměti žamberské, Počíná se kronika kladská, Různé paměti žamberského měšťana M. Vokurky, Pamětní kniha M. Čížka ze Žamberka, Starožitné paměti pro město Solnici, Kronikářské zápisky Jana Šronského a Josefa Dusílka, Kronikářské zápisky Ondřeje Lukavského, Kronika Jana Petra z Dobrušky, Kronika Václava Křečka z Dobrušky a Paměti Jana Jánského z Opočna. Většina těchto zápisků je obsažena v edici Městské lidové kronikářství na Rychnovsku I–II. Autorka práci rozdělila do dvou základních částí. V první se zabývá stručnou charakteristikou autorů jednotlivých záznamů, druhou rozčlenila do patnácti tematických okruhů (1. rodinné události, 2. hospodářství, 3. meteorologické jevy, 4. náboženství, 5. válečné události, 6. reformy, 7. vztahy k vrchnosti, 8. trestné činy a tragická úmrtí, 9. dění v obci, 10. hladomory, nemoci a epidemie, 11. ceny, daně a jiné dávky, 12. zmínky o společenských poměrech a jejich hodnocení, 13. zmínky o významných osobnostech, 14. zprávy zeměpisného charakteru, 15. vztah k vlasti a národu).
Součástí práce je obrazová příloha, připojená v jejím závěru, a rovněž statistické vyhodnocení četnosti jednotlivých témat. Autorka zjistila, že popis válečných událostí tvoří v průměru téměř třetinu textu zkoumaných kronik, což souvisí s množstvím válečných konfliktů v oblasti východních Čech v 18. století. Ve sledovaných kronikách se také projevuje nevšední zájem o dění v Kladsku a ve Slezsku. Jejich autoři velmi negativně pociťovali ztrátu obou těchto území. Na úrovni jednotlivých děl se odráží vzdělání a profese jejich tvůrců, a to jak v oblasti stylistiky a logičnosti textu, tak v jeho obsahu.
Jan Jiří Harant z Polžic a Bezdružic, český šlechtic a exulant
Hlavním pramenem diplomové práce jsou Memorabilia českého pobělohorského exulanta Jana Jiřího Haranta z Polžic a Bezdružic. Díky nim se zapsal do povědomí budoucích generací. Vedle nesporné faktografické hodnoty jsou Paměti důležitým příkladem toho, jak vnímal člověk žijící v polovině 17. století svět kolem sebe a jak o něm referoval. Lze je také hodnotit jako autorovo svědectví o sobě (Selbstzeugniss). Jan Jiří Harant si začal psát Paměti ještě za svého pobytu na statcích v západních Čechách. Obsahují kronikářské záznamy ze světa i z domova a také zprávy o rodině autora, které v pozdějších exilových letech převažují. V textu je zaznamenáno rovněž velké množství zázraků, nezvyklých jevů, událostí i soudobých proroctví. Zájem o ně postupem času a s prodlužujícím se exilem ustával a autor se zaměřoval na dramatické dění v okolí Hofu, který se stal jeho novým nedobrovolným domovem. Naději čerpanou ze zázraků a proroctví vystřídala rezignace a naděje na posmrtnou blaženost.
Spory týkající se manželství ve světle akt kutnohorské konzistoře ve druhé polovině 16. století do počátku 17. století (s přihlédnutím k týmž sporům v pražské konzistoři)
Autorka diplomové práce si klade za cíl rekonstruovat vnímání manželství očima společnosti 16. a počátku 17. století. Současně se snaží zmapovat nejrůznější příčiny konfliktů mezi mužem a ženou v manželství, a také se zaměřuje na zajímavou otázku manželských slibů. Svůj výzkum provedla na základě jedinečného pramene, jakým jsou akta konzistoře podobojí v Kutné Hoře. V rámci diplomové práce je rovněž přiblížena otázka vývoje manželského svazku, především snaha církve plně ovládnout tuto sféru lidského života.
Sedlecký klášter mezi zničením a „druhým založením“
Práce rozdělená do dvou částí nejprve stručně líčí založení cisterciáckého řádu a jeho proniknutí do českých zemí. Pozornost je věnována jednak řádovým regulím, jednak podobě kláštera ve středověku, neboť pozdější obnova za významného opata Jindřicha Snopka na středověkou podobu kláštera navazuje. Druhá část práce se věnuje dějinám kláštera v raném novověku, i když text začíná zmínkou o zničení kláštera husitskými vojsky, o kterém panují nejasnosti. Poté dochází k překonání počáteční existenční krize a za Jagellonců pak k určité stabilizaci. Doba 16. a počátku 17. století představuje pro dějiny konventu rozporuplné období. Existuje řada pramenných svědectví o nízké morálce jeho členů v době před začátkem stavovského povstání. Za povstání byl veškerý klášterní majetek direktoriem zkonfiskován a věnován Kutné Hoře. Po třicetileté válce dochází k pomalému vzestupu klášterního života. Situace se zlepšuje za opata Vojtěcha Gamse a zejména za jeho nástupce Jindřicha Snopka (1685–1709). Opat Snopek je klášterní tradicí považován za „druhého zakladatele“ díky bohaté stavební činnosti; za jeho éry se klášter nacházel na vrcholu své existence. Další část práce je věnována právě tomuto opatovi. Autor diplomové práce vycházel z kroniky sedleckého řeholníka Šimona Eustacha Kapihorského, vydané roku 1630, z kroniky faráře Josefa Devotyho z roku 1824, a dále z úředních knih z pozůstalosti kláštera uložených v SOA Třeboň i z dalších pramenů uložených tamtéž.
Dánský vpád do Slezska a na Moravu v letech 1626–1627
Autor práce podrobně sleduje osudy vojsk generála Petra Arnošta z Mansfeldu a části armády dánského krále Kristiána IV. (pod velením vévody Jana Arnošta Sasko-Výmarského) při jejich diverzi do Slezska a na Moravu v době takzvané dánské fáze třicetileté války. Neomezuje se pouze na období od července 1626 do srpna 1627, kdy lze hovořit o přítomnosti cizích vojsk na našem území, ale zasazuje tyto události do širšího evropského kontextu. Jeho pozornosti neunikají ani důvody pro zahájení tažení i jeho konečný neúspěch, ani faktické důsledky vpádu pro české země a válku samotnou. Vedle podrobné faktografie a analýzy jednotlivých událostí či úlohy důležitých aktérů (Mansfeld, Kristián IV., Jan Arnošt Sasko-Výmarský, Gábor Bethlen, Valdštejn a jiní), tvořící převážnou část diplomové práce, se autor pokouší pod dojmem inspirujících inovativních historiografických přístupů sledovat na konkrétním příkladě vybrané dobové fenomény a otázky (například propagandu, vztah vojevůdců a armády k obyvatelstvu, rebelantství, ideologickou a náboženskou radikalizaci, prožitek války a podobně). Vojsko dánského krále získalo podporu od části místního obyvatelstva, městských a šlechtických elit především z lichtenštejnských knížectví Opava a Krnov, ale také poddanských vrstev z Beskyd, tedy Valachů. Zde autor zkoumá postoj obyvatelstva ke vpádu a snaží se nalézt možné odpovědi na otázky po pohnutkách jednání „civilistů“. Otázka, kdo byl za neúspěch vpádu odpovědný, není jednoduchá. Autor odmítá v historiografii tradovaný pohled na Bethlena jako na „věrolomného spojence“. Při studiu tématu využívá širšího souboru relevantních pramenů a literatury české, dánské a německé provenience. Důležitými prameny mu jsou relace královského komisaře Joachima Mitzlaffa a korespondence uložená ve vojenské kanceláři z doby prvního generalátu Albrechta z Valdštejna.
Osecké urbáře 17. století
Diplomová práce je zaměřena na hospodářské dějiny oseckého kláštera. Sleduje hospodaření pouze ve vybraných obcích ležících v bezprostřední blízkosti kláštera (kromě nich klášter vlastnil také majetky na Mostecku, Chomutovsku a po určitou dobu i na Karlovarsku). Práce se zabývá počtem klášterních poddaných v jednotlivých obcích, přičemž sleduje hlavně výkyvy před a během třicetileté války. Zaměřuje se také na skladbu obyvatelstva z různých hledisek (například první zmínky o některých rodinách v daných obcích). Autor zohlednil i jiné faktory, které mohly, ale nemusely mít do určité míry vliv na hospodaření a život na klášterních panstvích. Jde například o počasí a jeho extrémní výkyvy, které zapříčinily neúrodu a vedly v konečném důsledku k hladomoru. Nakonec se autor věnuje jednotlivým obcím oseckého kláštera a sleduje, jak se dokázaly vypořádat s problémy, které přinesla třicetiletá válka. Dochází k závěru, že Švédové jako okupační armáda tuto oblast drancovali, ale také ji využívali pro zásobování a potřeby armády (v obcích, zejména v Hrobu, je doložen kovář, sedlář, postřihovači plátna, zedník, ševci a podobně). Švédové se postupně změnili z dobyvačné na okupační armádu (z oblasti odešli až roku 1650). Do určité míry je možno konstatovat, že místní hospodářství, silně poškozené a oslabené válkou, díky dodávkám švédské armádě zcela nezaniklo a mohlo se dále rozvíjet i v poválečných letech. V závěru se autor věnuje takzvanému hospodářskému srdci kláštera – sleduje, kde kdy vznikaly mlýny, které byly pro existenci oseckého kláštera nezbytné.
Finanční situace českého krále Vladislava Jagellonského v letech 1471–1490
Finanční situace Vladislava Jagellonského byla již od počátku jeho vlády problematická vzhledem ke značně omezeným zdrojům královských příjmů. Mezi nejdůležitější patřily příjmy z korunního majetku (královská města, kláštery, hrady a panství), odúmrti šlechtických statků, horního regálu, důlního podnikání, královské mincovny a obecné berně. Příjmy z korunního majetku byly však redukovány prostřednictvím zástav (například z hradů držel král pouze Pražský hrad, Karlštejn a Křivoklát). Důležitý zdroj financí, i přes zástavy, znamenala pro Vladislava královská města, kterých bylo asi pětatřicet. Ta platila vedle speciálních berní i takzvaný městský census. K pravidelným příjmům panovníka patřil zisk z dolování v podobě urbury. Nejdůležitější zdroj příjmu představovala královská mincovna v Kutné Hoře, odkud úředníci posílali peníze, které mohli postrádat. Od osmdesátých let 15. století byl králi vyplácen pravidelný důchod. Poslední větší zdroj královských příjmů představovala obecná berně, kterou musel povolit zemský sněm. Za Vladislava byla zemská berně různého druhu povolena relativně často (celkem devětkrát). Finanční prostředky vydával Vladislav Jagellonský jednak na umoření pohledávek knížat minsterberských, dále královských úředníků, členů dvora, šlechty, měšťanů i měst jako celku. Velké sumy peněz byly nutné k zajištění provozu a reprezentaci královského dvora. Rozpočet zatěžovala také nákladná zahraniční politika a válka s Matyášem Korvínem a jeho stoupenci. Výdaje na dvorské stavby nehrály významnou roli.
Jednolistová publicistika v období třicetileté války
Diplomová práce se zabývá letákovou publicistikou, jejím vývojem, recepcí a využitím v období třicetileté války. Autor vycházel z kvantitativně bohatých a archivně dobře zachovaných zpravodajských jednolistů. Ty představovaly pro tehdejší společnost důležitou komunikační síť a vytvářely jakousi před-formu periodického tisku. Zatímco ve starším období převažovaly letáky devocionálního charakteru, proměnil se v pokročilejším novověku jejich náboženský význam na prostředek publicistiky, která lidovou formou (tedy veršem nebo prózou) pojednávala o politických, církevních, hospodářských a sociálních otázkách dne. Letáky tak měly prostřednictvím obrazu či textu přispět jednak k orientaci diváka a čtenáře v proudu událostí, jednak jej za přispění ironie a demonstrace humoru pobavit.
Katolická církev a náboženství na Boleslavsku ve druhé polovině 17. a v první třetině 18. století (vybrané otázky z dějin církevní správy a rekatolizace)
Diplomová práce sleduje vztah mezi úrovní duchovní správy, rekatolizací a postupným pronikáním barokní zbožnosti do života lidí na Boleslavsku ve druhé polovině 17. a v první třetině 18. století. V prvních částech je popsáno postupné zlepšování farní správy tří vikariátů tohoto kraje z pohledu zvyšování počtu farností a s tím spojeným zkvalitňováním podmínek pro práci duchovních. Základními ukazateli jsou počet farností, jejich obvod (počet kostelů ve farnostech, počet vsí, vzdálenosti), a rovněž počet obyvatel. Autor dále nastínil vývoj a způsob hospodářského zajištění farností i jejich zázemí (vybavení a příjmy kostelů). Tento přehled doplnil charakteristikou základních vztahů v každodenním životě farnosti, souvisejících s těmito problémy. Přiblížil i výsledky, které měla rekatolizace na Boleslavsku ve sledovaném období. Celý proces je sledován jak prostřednictvím kvantitativních ukazatelů, tak na příkladu dobrovického panství i z lokální perspektivy. Bližší souvislost lze pozorovat i mezi postupnou stabilizací církevní správy a zaváděním prvků katolické barokní zbožnosti do života společnosti.
Žďárští ze Žďáru. Osudy šlechtického rodu na Kladensku
Autor sleduje osudy západočeské, původně rytířské rodiny Žďárských ze Žďáru pocházející z oblasti Doupovských hor na Karlovarsku. Postupuje chronologicky od první známé písemné zmínky (1295) až do vymření českých větví rodu na počátku 18. století. V objemné dvousvazkové práci se zaměřuje na osudy významných postav rodu (například Jan Šmikouský ze Žďáru, schopný vojenský velitel bojující jak na straně krále, tak i husitů). Prostřednictvím jeho potomků se rod rozdělil do dvou hlavních linií – a sice na nekatolickou, takzvanou všetatskou (dodnes existující v Sasku, kde používá pozměněný predikát), a na linii katolickou, takzvanou kladenskou, která je hlavním předmětem autorovy pozornosti. Rod dosáhl majetkového a společenského vzestupu díky úspěšné sňatkové politice. Ctibor Tiburcí Žďárský ze Žďáru byl i mezi místodržiteli císaře a krále Matyáše. Náležel tak mezi nejvyšší zemské hodnostáře. Nejvýznamnějším členem rodu byl Florian Jetřich, který se oženil s dcerou proslulého místodržitele Jaroslava II. Bořity z Martinic. Po roce 1620 dosáhli Žďárští povýšení do panského stavu, obdrželi hraběcí titul, palatinát, vysoké úřady a další statky. Průměrný rod z pohraniční periferie se tak po sto osmdesáti letech propracoval mezi společenskou a majetkovou elitu Českého království. Obnova zničených panství po třicetileté válce byla velmi náročná a nákladná. Poslední mužský člen rodu odmítl vysoké dvorské úřady i nabízený sňatek a zasvětil svůj život zbožnému rozjímání a podpoře katolické církve. Jeho dcery, hraběnky Žďárské, byly posledními nositelkami rodového jména v Českém království.
Obyvatelstvo Třebívlic v 17. a 18. století
Autorka diplomové práce si vytkla za cíl zpracovat a posléze i zhodnotit využití poddanských seznamů ke studiu demografické struktury poddanského obyvatelstva. Soustředila se na seznamy poddaných panství Třebívlice vedené v letech 1667–1720 a přihlédla i k dalším dochovaným demografickým pramenům (berní rula, tereziánský katastr a matriky). Na základě těchto pramenů pak autorka zrekonstruovala obraz poddanské populace panství Třebívlice z hlediska pohlaví, věku, rodinného stavu a sociálního postavení od poloviny 17. století do poloviny 18. století. Zjištěné údaje byly poté konfrontovány s již publikovanými pracemi.
Zánik cisterciáckého kláštera v Sedlci (1783–1799)
Rozhodnutí císaře Josefa II. o zrušení klášterů se dotklo i významného, na východ od Prahy ležícího cisterciáckého opatství v Sedlci u Kutné Hory, které bylo zrušeno po téměř šesti stech padesáti letech své existence. Autor mapuje dějiny kláštera a věnuje pozornost ekonomickému zázemí Sedlce, protože jedním z významných argumentů pro jeho zrušení byly vysoké dluhy, které roku 1760 dosáhly zhruba 450 000 zlatých. Dále sleduje utváření „protimnišské“ atmosféry ve společnosti 18. století, neboť pro stoupence filozofického osvícenství se stal způsob života řeholníků nepochopitelným. Osvícenští hospodářští teoretici vnímali kláštery jako instituce, které svou činností poškozují hospodářství státu. Také sama katolická církev se podílela na utváření této atmosféry, a to zejména jansenismem a odporem k Tovaryšstvu Ježíšovu. Všechny tyto argumenty byly využity vládnoucími suverény k redukci počtu klášterů ve většině katolických zemí Evropy. V poslední kapitole se autor věnuje reformní činnosti rakouského státu v oblasti řeholního života ve druhé polovině 18. století. Zde je popsán proces zanikání kláštera včetně informací o rozprodeji části klášterního mobiliáře za účelem snížení dluhů. Tato část je zpracována na základě archivního výzkumu v Praze a v Kutné Hoře.