Vědecká redaktorka čísla: Jana Čechurová
Důležité upozornění: Starší čísla časopisu HOP (včetně tohoto) nejsou k dispozici ve fulltextu. Po kliknutí na název se Vám zobrazí pouze abstrakt daného příspěvku.
Abstract: The study is dedicated to the Czech aristocrat, Franz duke Thun-Hohenstein, a prominent figure on the political scene in Cisleithania in the two decades preceding the outbreak of WWI. The author focuses chiefly on the formation of his government in February and March 1898. The aim of the study, however, is not only to analyze the Cisleithanian political practice, but also to provide a general picture of political culture in Cisleithania on the turn of the 19th and 20th centuries, in connection with the influence, exercised by Emperor Franz Josef I. and his closest counsellors, in the appointment of prime ministers as well as cabinet members. At the same time, it clearly reveals the Emperor’s views and attitudes to possible solutions to a deep-reaching permanent political crisis in Cisleithania.
Abstract: The Ministry of Foreign Affairs in Prague was created on 14 November 1918. Initially, the internal structure of the Ministry was not governed by any fixed rules; it adjusted to the urgency of the different areas of its tasks and responsibilities. It was only in 1919 that the personnel and organizational structure of the Ministry of Foreign Affairs in Prague was created, following mainly the model of the French and former Austro-Hungarian ministries. In order to ensure both commercial and political interests of the State, it was necessary to establish a network of representative offices abroad, which gradually turned into embassies. Before 28 October 1918, the first diplomatic representatives were appointed in the Entente powers. After the foundation of the Czechoslovak State, the Diplomatic Corps was reinforced mainly by professionals with experience acquired at the former Austro-Hungarian Ministry of Foreign Affairs and other ministries, and later also by diplomats with legionary background. These persons took the chief posts in the Ministry of Foreign Affairs in Prague as well as at the embassies and came to form the basis of the diplomatic elite in the First Czechoslovak Republic.
Abstract: The submitted article describes the adoption of the Conscription act in 1920 and its implementation during the period of consolidation of the modern Czechoslovak state. The article focuses chiefly on the situation during the first conscriptions in 1920. Young men (as well as entire population groups) rejected them on national-ethnic as well as ideological-political grounds. The article tries to explain both these attitudes and points out that the newly formed State tried to assert its authority by standing up to these problems. Later, the unsettled early stages of the newly established State gradually evolved into a stable situation where laws were respected.
Abstract: This study attempts to reveal the roots and origins of Czech fascism in the early years of the first Czechoslovak Republic (1921–1926). It shows that the Czech fascist movement was linked not only to the National democratic party (Československá národní demokracie), but mainly to the National socialist party (Československá strana socialistická) as well as to other political and public organizations. Especially one of the three Czech fascist groups called Národní hnutí (National movement) was composed of legionaries, ordinary members of all Czech political parties and well-known pre-war politicians like Václav Choc, Václav Perek, Josef Hudec etc. During the mid-20s, the Czech fascist organizations had frequently changed their names and their structure – in 1926, the Národní obec fašistická (National fascist community) was created, merging activities of the three previously existing separate fascist groups.
Abstract: The study leaves to a certain extent aside the system of education developed by the Society, the building of its schools and other related aspects, and focuses exclusively on the education of the general public provided in public educational courses mainly in the district of Český Těšín, the second major focus of the study being the integration of children from border regions into the Czech society by means of puppet-shows and other similar methods. The study is mainly based on information obtained from the National Archives in Prague and the Land Archives in Opava, allowing an in-depth look into the specific situation in the area. The main objective of the research, which makes a substantial part of the author’s bachelor thesis, is to shed more light on certain aspects of educational activities on the example of one educational society in the Teshen area of Silesia.
Abstract: The present study describes an important aspect of student life, namely housing and related issues in the inter-war years. Education in this period underwent dynamic development as Prague became the main city of the newly founded country. These events influenced the availability and types of housing offered, bringing about the transformation from private boarders to our current primarily dormitory-based accommodation. Besides describing the possibilities of accommodation and general academic conditions, my aim was also to depict college studies in the interwar period through personal memories and accounts containing not only descriptions of housing, but also the motivating factors, criticisms and personal opinions which are not found in the literature of that time. To enliven the text, I provided quotations from these works.
Abstract: The influx of population from the occupied border regions provoked a variety of responses in the Czech society, which can be partially reconstructed through individual memories and situation reports on the state of mind of the population. While during the September crisis, the refugees were received without reservation and as victims of „Henlein’s“ terror, after the Munich Agreement the approach of the mainstream society became more differentiated. In addition to fears from the opening of shops and businesses, shown especially by local traders and businesspeople, the after-Munich period also witnesses various anti-Jewish sentiments as well as a cold reception of the German anti-fascists, which varied according to local conditions. Memories of Czech refugees describe both positive and negative attitudes of the inland population. Cases have been registered, where local people used the plight of refugees to their own enrichment. Generally, the negative phenomena were condemned by the majority of the Czech society. Contributions, both financial and in-kind, from the inland population were an important part of the care provided to refugees of all nationalities. Although the locals sometimes received the refugees with reservations, care for the migrants would hardly have been possible without their help.
Abstract: The socialdemocratic parties played a fundamental role in the strategy employed by the Communists in the countries falling under the Soviet sphere of interest after World War II. This strategy was based on initial cooperation, later transformed into a „unification“ of both labour parties. The cooperation started within the Czechoslovak resistance movement abroad in 1941, after the USSR had entered the War. This study points out that the initial impulse to cooperate came from the left-wing fraction of the Social democrats, who offered the Communists to participate in the exile government with the perspective of being later unified into a single socialist party. The Communists, however, refused, proposing their own project, the “National Front“, declaring their readiness to cooperate with the entire spectrum of anti-fascist resistance. The only contact between the isolated group of Social democrats in London and the Communist party was made possible through the correspondence with Zdeněk Fierlinger, Czechoslovak ambassador to the USSR and the ideological leader of the left-wing group within the Social democratic party. Even though on the outside, the Communists refused the social democratic offer to cooperate, they could still influence the party thanks to Fierlinger acting as their agent, building up an allied fraction within the new social democratic party.
Abstract: Taking a social-historical viewpoint, the author describes the war experience of non-Jewish German children, evacuated into the Protectorate of Bohemia and Moravia in 1940–1945 in the framework of the Erweiterte Kinderlandverschickung. Staying in KLV-Lagers, controlled chiefly by the Hitlerjugend, was perceived in a very contradictory way by these children. Mainly by analyzing the correspondence between the children and their parents, the author tries to illustrate how the children perceived the life in these educational-training centres, with a focus on long-term separation from their families, a rigid disciplinary regime, child deaths and other aspects. To illustrate the children’s perceptions, the author choses the most interesting moments from the everyday life in the camps. She also deals with the children’s behaviour in the camps, the world of the camps as seen by children, as well as with the contacts between the participants of KLV and the local population.
Abstract: In her study, the author discusses the role of historic figures on the shaping of national/state identity. On the example of Edvard Beneš, the second Czechoslovak president, she examines whether a historic personality makes part of the Czech national/state identity. Opinions on E. Benes’s policy and his person have always been contradictory and even nowadays E. Benes is a very controversial figure, as was demonstrated when the Czech Senate voted on his merits in 2004. In her work, the author analyzes the reactions provided by two groups of respondents: Benes’s contemporaries as well as witnesses of WWII, interviewed orally, and, in the second group, senators who voted on the Act acknowledging that: „E. Benes helped to establish the State.“
The author then confronts Benes’s picture given by the his contemporaries with that provided by modern historiography, finding that the two do not necessarily correspond. Most eyewitnesses express their admiration for Benes and support for his political decisions, stressing in particular the Munich pact, his abdication in 1938, problems with the Germans and his relationship to president Masaryk, while the senators most frequently mentioned the Communist seizure of power in 1948, the acceptance of the Munich pact and an agreement with the USSR.
The conclusion is that as well as other historic figures, Edvard Benes has become part of Czech national identity and has the right to rank among other great personalities of the nation.
Gustav Habrman – cesta sociálního demokrata od „anarchismu“ k „revisionismu“
Diplomová práce nastiňuje životní osudy významného sociálně demokratického politika Gustava Habrmana v kontextu vývoje dělnického hnutí a v něm působících idejí. Práce se tedy kromě mapování Habrmanových životních osudů a jeho myšlenkového vývoje věnuje dále popsání dobových reálií, především vývoji dělnického hnutí a sociálně demokratické strany. Pokouší se také o zachycení jeho vnímání cizích zemí, a to s ohledem na jevy, jichž si sám všímal.
Text je členěn chronologicky, sleduje Habrmanův životaběh od dětství v České Třebové přes pobyt v hlavním městě monarchie Vídni, kde se poprvé seznámil s dělnickým hnutím, v tehdejší době silně pronásledovaným. V práci je popsána Habrmanova účast na zajištění fungování ilegální tiskárny, prozrazení této činnosti i jeho následný čtyřletý pobyt v žaláři. V dalších pasážích jsou analyzovány Habrmanovy zahraniční pobyty ve Francii a následně i v USA, u sociálního demokrata obzvlášť zajímavé (ostatně který další politik této strany s výjimkou Františka Soukupa se s takovou rozmáchlostí pohyboval světem). Tato část Habrmanova života je důležitá i proto, že tehdy vystřízlivěl z anarchistických idejí a přiklonil k revizionistickému pojetí marxismu. Zlom v životě nastal v roce 1897, kdy obdržel Habrman z Čech nabídku, zda by se nestal redaktorem sociálně demokratického listu Rovnost. Vrátil se tedy zpět do vlasti a zahájil svou kariéru sociálně demokratického redaktora a politika. Po krátkém působení v Brně a Vídni zakotvil v roce 1901 natrvalo v Plzni, kde vedl tiskový orgán západočeské krajské organizace sociálně demokratické strany Novou dobu. Spolu s Luďkem Pikem a Antonínem Remešem také převzal vedení krajské organizace, ze které postupně vytvořili jednu z nejsilnějších odnoží sociální demokracie v Čechách.
Diplomová práce dále popisuje Habrmanovu činnost v prvním desetiletí 20. století, především boj za všeobecné volební právo, úspěšně zakončený roku 1907. Habrmanovi se podařilo ve volbách zvítězit a získat mandát poslance Říšské rady. Úspěch z roku 1907 zopakoval i v roce 1911. Po vypuknutí první světové války stál Habrman v čele postupně se tvořící stranické opozice, která oproti snahám Bohumíra Šmerala usilovala o rozbití Rakouska a ustavení nezávislého československého státu. Habrman během války uskutečnil několik cest do ciziny, přičemž nejvýznamnější byly v roce 1917, kdy byl členem stranické delegace na Stockholmskou konferenci, a v roce 1918, kdy zastupoval sociální demokracii na jednání exilové a domácí politické reprezentace v Ženevě.
Po vzniku samostatného Československa se octl Habrman na vrcholu své kariéry: stal se ministrem školství a národní osvěty. Ve své funkci musel řešit řadu náročných úkolů souvisejících s ustavením nového státu, což se mu dařilo jen částečně. Po pádu druhé Tusarovy vlády nebyl Habrman bez angažmá ve vládě dlouho, neboť hned ve vládě Edvarda Beneše byl jmenován ministrem sociální péče, kterým zůstal i ve vládě Švehlově. V úřadě musel čelit především následkům krize v roce 1922, poté své úsilí soustředil na přípravu zákona o sociálním pojištění. Jako významný politik sociální demokracie se též aktivně angažoval v řadě akcí, které provázely rozpad strany na počátku dvacátých let. Habrman patřil během těchto událostí k nejvýznamnějším představitelům pravicového křídla. Z důvodů generační výměny ve straně rezignoval na svou ministerskou funkci na počátku roku 1925. Ve volbách v roce 1925 kandidoval Habrman úspěšně do Senátu. To se opakovalo i v roce 1929. V Senátu patřil mezi čelní představitele sociální demokracie. Po roce 1929 byl dokonce předsedou senátorského klubu. Gustav Habrman zemřel v roce 1932 a pochován je v Plzni, přičemž práce popisuje Habrmanův pohřeb jakožto svým způsobem sociálně demokratickou manifestaci.
Práce poukazuje také na vývoj Habrmanova postavení uvnitř sociálně demokratické strany. Po návratu z Ameriky do Čech se stal redaktorem několika sociálně demokratických listů, což byla přímá vstupenka pro proniknutí mezi stranickou elitu. S ohledem na tradici tvořili redaktoři jakýsi skrytý stranický aparát, protože sociální demokracie si jej ještě nemohla v potřebné velikosti vydržovat, a i to Habrmanovi usnadnilo jeho kariéru. Velmi brzo, možná částečně i díky svému sňatku, se Habrman vyšvihl mezi vedoucí činovníky v západních Čechách. Po zvolení poslancem pronikl i na pole celozemské a celostátní politiky. Vrcholem jeho kariéry byl konec první světové války. Tuto pozici si pak více méně udržel až do přelomu let 1924–1925. Práce byla v roce 2008 v doplněné a rozšířené podobě předložena k obhajobě na ÚČD FF UK jako práce rigorózní.
Národně socialistická česká dělnická a rolnická strana
Práce se opírá o rozsáhlou archivní pramennou základnu (byly využity fondy Zemského archivu v Opavě, Národního archivu v Praze a Státního okresního archivu v Přerově). Díky tomuto pramennému zakotvení přináší autor mnoho nových informací, když poodhaluje činnost strany tzv. zeleného hákového kříže především v oblasti střední Moravy. Hlavní „hrdinou“ práce je zhrzený legionář František M. Mlčoch a jeho družina českých fašistů. Zdůrazněna je především jejich činnost během druhé světové války v Kojetíně a jejich napojení na ženský klášter v Nezamyslicích. Opomenuta nezůstala ani analýza ideově programové výzbroje této strany, která vyrostla z krize československé demokracie a z rozpadu státu. Součástí diplomové práce je rozsáhlá obrazová příloha nesmírné dokumentační hodnoty a množství poprvé zveřejněných fotografií k činnosti této strany. Práce je napsána ve svižném a čtivém stylu.
Buditelský odkaz rusavského pastora Daniela Slobody
Diplomová práce je věnována rusavskému pastorovi Danielu Slobodovi (1809–1888), významnému přírodovědci (meteorologovi a botanikovi). Shrnuje jeho životní dráhu, jejíž většinu strávil ve valašské vsi Rusava, a zaměřuje se na jeho národně buditelské aktivity v konfesně smíšeném (katolicko-protestantském) prostředí, jež začleňuje do kontextu národně obrozeneckého hnutí na Moravě.
Hubert Ripka – životopis (do roku 1945)
Biografická práce se věnuje významnému novináři, historikovi, publicistovi a jednomu z předních představitelů národně socialistické strany, politikovi demokratického smýšlení Hubertu Ripkovi (1895–1958). Zachyceno je období formování jeho osobnosti – dětství a studia, kdy mj. pracoval v semináři pod vedením historika Josefa Pekaře. Značná pozornost se soustřeďuje na Ripkovu žurnalistickou činnost, a to od počátků, novinářsky i politicky spojených s národně demokratickou Mladou generací, ve které působil až do jejího rozkolu v roce 1920. Na základě kompletní analýzy tisku byla zmapována činnost v redakci Národního osvobození, spjatého s Československou obcí legionářskou a prohradní politikou, kde Ripka působil v letech 1925–1930.
Obdobná pozornost, včetně bibliografických seznamů novinových příspěvků v příloze diplomové práce, je věnována Ripkově klíčové novinářské činnosti v Lidových novinách v letech 1930–1938, kdy se stále více zaměřoval na zahraniční politiku, sledování kulturního a politického života Jugoslávie a všemožnou podporu malodohodového spojenectví, především v souvislosti se sílící hrozbou německého „pangermanismu“. Stranou zájmu nezůstaly ani Ripkovy novinářské aktivity v celé řadě dalších periodik, stejně jako jeho přednášková činnost, spojená například s prestižním Klubem Přítomnost.
Samostatné podkapitoly se zabývají zahraničními informačními cestami, z nichž Ripka pořizoval souhrnné zprávy pro ministra zahraničí a pozdějšího prezidenta republiky Edvarda Beneše, s nímž později spojil svou politickou kariéru. Dalším tématem je vznik programu „Demokracie řádu a činu“, na němž se Ripka významným způsobem podílel a který byl koncepčním pokusem o přizpůsobení demokratické organizace novým hospodářským a politickým podmínkám třicátých let. Samostatná podkapitola je věnována rovněž první oficiální výpravě československých novinářů do Sovětského svazu v roce 1935, kterou Ripka vedl.
Spolu s vrcholící mezinárodní krizí na konci třicátých let se práce zaměřuje na Ripkovo informační napojení na tzv. německé novoaktivisty a na francouzské a britské politiky odmítající appeasement, v mnichovských dnech pak na jeho činnost ve Výboru na obranu republiky, kde byl zásadním odpůrcem kapitulace, a také na úsilí o zastavení vydávání pohraničních území v prvních říjnových dnech, kdy se již dostával do názorového střetu s E. Benešem.
Na základě archivních materiálů, především z Národního archivu, ale také Archivu Ústavu pro soudobé dějiny, Archivu Masarykova ústavu AV ČR, pramenných edic, odborné literatury a v neposlední řadě Ripkovy vlastní publikační činnosti je mapována jeho činnost po brzkém odchodu do exilu dne 10. října 1938, kde se stal prvním představitelem nové československé exilové reprezentace, s kontakty jak na zahraniční vládní i opoziční politické kruhy, tak na domácí odboj. Od dubna 1939 působil trvale v Paříži, kde založil malou tiskovou a propagační kancelář na podporu Benešovy zahraniční akce, působící jako jistá protiváha Š. Osuského.
Po porážce Francie se Ripka uchýlil do Londýna, kde účelně působil po boku Jana Masaryka v československém exilovém ministerstvu zahraničních věcí nejprve jako státní tajemník, později jako státní ministr, s nepochybnou ambicí stát se poválečným ministrem zahraničních věcí. Práce se na základě archivního materiálu samostatně zabývá rovněž Ripkovými vnitropolitickými aktivitami v rámci Bloku tří socialistických stran a jednání národních socialistů, dále Ripkovým představám o poválečném postavení Československa v Evropě, které směřovaly ke koncepci spolupráce s Východem i Západem, jakožto záruky proti nové německé agresi. Stranou pozornosti nezůstala ani jednání o poválečném vysídlení československých Němců, která Ripka v exilu vedl, přičemž jeho názory byly v tomto ohledu bližší radikálnějšímu stanovisku domácího odboje. S jistou náklonností, ale zároveň opatrností, přistupoval ke konci války k středoevropským konfederačním a evropským federačním plánům. V závěru jsou zmapovány Ripkovy aktivity v souvislosti s pověřením likvidací československého exilového zřízení v Londýně a jeho legitimizační úloha vzhledem k České národní radě v době pražského povstání v květnu 1945.
Zamyšlení nad „rudou asimilací“ českých židů
Diplomová práce se snaží zachytit hlavní problémy tzv. rudé asimilace českých židů, tedy inklinace židů k socialistickým a komunistickým stranám na území českých zemí v období let (cca) 1890–1938. Hlavním tématem byl v prvé řadě vztah sociální demokracie a židů od konce 19. století do období první světové války. Autor se pokusil rekonstruovat vývoj židovské otázky v socialistickém hnutí jako obecného přístupu k židům na rovině politické, kulturní; vztah sociální demokracie k židovskému nacionalismu atp.
Dále se práce zabývá vznikem a vývojem marxistického sionistického hnutí – Poale Zion. Materiály tohoto hnutí posloužily jako určité empirické vodítko, na kterém byly popsány diskuze o významu národa jako zásadního identifikačního prvku, a sémantické posuny tohoto pojmu v prvních dvou dekádách 20. století. V další pasáži analyzuje autor dynamizaci společenských změn v průběhu první světové války v kontextu pokračujícího příklonu (nejen) českých židů k radikálním levicovým hnutím. Konečně se věnuje období vzniku první republiky a postavení židů v československé společnosti v souvislosti s různými strategiemi jednání, potažmo formami kolektivní identity židů a snahami o jejich srovnání. Na jedné straně se rozvíjelo sionistické hnutí explicitně vyjadřující loajalitu k ČSR a zároveň vytvářející partikulární identitu židovského „národního společenství“. Na straně druhé je zajímavým momentem přijetí komunistické politické identity, potažmo komunismu jako platformy, která oslovila české židy i odmítnutím integrálního nacionalismu a programem třídní solidarity a společenské změny.
Moravské Budějovice v letech 1881–1918. Nástin politického a spolkového profilu maloměsta
Diplomová práce pojednává o politickém a spolkovém životě v Moravských Budějovicích v letech 1881–1918. V tomto období byly završeny letité buditelské snahy české společnosti o odstranění německé nadvlády, vzápětí vystřídané úsilím nastupující mladé generace vtisknout městu moderní pokrokový ráz. Text se pokouší zaznamenat nejdůležitější momenty, které tyto dějinné linie provázely.
Práce je rozdělena do čtyř hlavních kapitol. První se věnuje událostem, které předcházely klíčovému roku 1881, kdy byla v Moravských Budějovicích zavedena česká správa. Popisuje vznik místní spolkové scény a průběh nacionálního zápasu mezi českou a německou komunitou. Druhý blok je zaměřen na situaci uvnitř obou národnostních proudů po pozvolném zklidnění vzájemných vztahů. Všímá si vzniku prvních politických spolků a následné vnitřní diferenciace českého tábora, vedoucí ke střetu tzv. konzervativců s pokrokáři. Třetí část zachycuje atmosféru, která ve městě nastala poté, co se pokrokové skupině podařilo převzít veřejnou iniciativu. Přibližuje stěžejní okamžiky, které se v této souvislosti odehrály na politické, spolkové a kulturní úrovni a poznamenaly i místní náboženské poměry. Práce se zabývá rovněž otázkou, do jaké míry zasáhla společenské dění válečná léta 1914–1918. Závěrečná kapitola je věnována notáři Jaroslavu Palliardimu, osobnosti, která v posledních dvou desetiletích sledovaného období významně ovlivnila veřejný život Moravských Budějovic.
Všechny zmiňované kapitoly se dotýkají také činnosti na poli městské správy, která byla přirozenou součástí a zároveň přímým důsledkem obecní politiky v časech obrozeneckých i pokrokových.
Francouzsko-československé diplomatické vztahy v předvečer podzimu 1938
(Studie na základě depeší vyslance Victora de Lacroix)
Práce pojednává o diplomatických vztazích mezi Československem a Francií v době před mnichovskou konferencí. Časově je vymezena podzimem 1937 a červencem 1938. Práce sleduje diplomatické vztahy mezi oběma státy zasazené do širšího mezinárodního dění, zejména však působení francouzského vyslance v Praze Victora de Lacroix, jeho názory a postoje. Práce je založena především na interpretaci jeho diplomatických depeší.
De Lacroix byl osobně nakloněn spolupráci mezi Československem a Francií. Aktivity československých politiků mu byly sympatické. Jakožto patriot pak nesl se stále větší těžkostí narůstající nezájem Francie o osud Československa a neochotu či neschopnost dodržovat své závazky. Při četných jednáních s čelnými československými politiky (zejména s E. Benešem, K. Kroftou a H. Hodžou) byl stále více na rozpacích, jak má vysvětlovat postoj francouzské diplomacie, jmenovitě francouzského ministra zahraničí Georgese Bonneta, který se stal doslova ztělesněním francouzského příklonu k britskému appeasementu a jenž usiloval Francii co nejvíce vyvázat z jakýchkoli případných povinností vůči ČSR v očekávaném konfliktu s Německem. De Lacroix se snažil – dle svých možností – vysvětlovat, ba i obhajovat situaci Československa a postoj jeho politických představitelů. Jakožto loajální diplomat své vlasti tlumočil zprávy svého nadřízeného se stále větší nelibostí, nicméně osobně je mohl těžko jakkoli ovlivnit. Události roku 1938 však byly natolik složité a situace ČSR se jevila tak bezvýchodná, že pro francouzského vyslance bylo stále obtížnější hledat nějaké smysluplné východisko. Navíc vzhledem k rostoucí závislosti francouzské diplomacie na diplomacii britské se i de Lacroix stával v klíčových jednáních druhořadým vedle svého britského kolegy v Praze. Z de Lacroixových depeší lze dále názorně vyčíst, jakým způsobem se zejména prezident Beneš snažil působit na francouzskou diplomacii.
V červenci 1938 dospěly československo-francouzské vztahy k dosti důležitému bodu, kdy – sice důvěrně, ale zřetelně – byl vyjádřen faktický nezájem stávající francouzské diplomacie na osudech Československa a neochota pomoci mu v případném konfliktu s Německem o Sudety. Touto kapitolou je diplomová práce ukončena.
Právník a politik JUDr. František Veselý (1863–1935)
Diplomová práce se zabývá osobností prvorepublikového ministra spravedlnosti a senátora Františka Veselého, který byl advokátem T. G. Masaryka a jeho rodiny. Na Veselého životním osudu lze sledovat formování a vzestup českých politických elit před vznikem československého státu. Přestože Veselý dosáhl politického vrcholu v období Československé republiky, nebyla to nejdůležitější kapitola jeho politického života. Významnější byla jeho činnost v komunální politice v Benešově před první světovou válkou, na níž lze mapovat poměry v samosprávě českých měst v prvních desetiletích 20. století.
Diplomová práce je rozdělena do devíti kapitol, které chronologicky odrážejí Veselého životní etapy vzhledem k jeho cílům na poli politickém nebo osobním. Každá kapitola je následně členěna do několika podkapitol, jejichž struktura byla v důsledku přehlednějšího obrazu životního osudu Františka Veselého uspořádána v kombinaci chronologického sledu událostí a tématického zaměření do uceleného celku, jenž plně odráží obrovskou činorodou aktivitu, která byla Veselého povaze blízká.
První tři kapitoly se věnují jeho životu před vstupem do politiky. Další tři kapitoly diplomové práce mapují Veselého politickou kariéru před první světovou válkou. Sedmá kapitola sleduje jeho činnost v českém domácím odboji a poslední kapitola je zaměřena na jeho působení v československé politice.
V diplomové práci byla využita především pozůstalost Františka Veselého z Archivu Národního muzea a Okresního archivu v Benešově. Vedle dalších archivních pramenů a publikací čerpá práce z regionálního tisku vydávaného politickými stranami, který podává obraz o komunální politice.
Život pro rodinu: Paměti Eduarda Baziky a jejich interpretace
Diplomová práce je založena na klasickém biogramu: Eduard (Edvard) Bazika se narodil 19. září 1830 v Olešné u Rakovníka. V roce 1849 úspěšně dokončil studia techniky v Praze. Poté krátkou dobu pracoval na Křivoklátsku v tzv. vyvazovací komisi. V roce 1851 odešel do Vídně, kde získal na přímluvu otce místo technického kreslíře u stavební firmy českého podnikatele Františka Šebka. Zároveň v této době absolvoval ve Vídni kurs pro c. k. telegrafní úředníky. Ještě v tomtéž roce vstoupil opět na naléhání otce do služeb generálního ředitelství státních drah, které tehdy podléhalo ministerstvu obchodu. Ve Vídni byl přiřazen k stavební sekci Severní státní dráhy. S výstavbou této nejdříve státní a od roku 1855/1856 soukromé železnice spojil Eduard Baziku převážnou část svého aktivního pracovního života.
Již v roce 1852 byl vyslán služebně z Vídně nejdříve do Prahy a odtud do Pardubic, kde se podílel na projektování a výstavbě druhé koleje v úseku Český Brod – Pečky – Kolín. V Pardubicích se seznámil s Annou Matiáskovou, se kterou se v roce 1856 oženil. Právě v Pardubicích ho také v roce 1856 zastihla významná změna: došlo k výprodeji rakouských státních drah a státního důlního vlastnictví do rukou francouzského kapitálu. Po privatizaci se tento bývalý státní podnik proměnil v Společnost rakouské státní dráhy a ve Společnost rakouské jižní dráhy. Pro pilného a loajálního inženýra Eduarda Baziku znamenala tato změna nejen nárůst pracovních povinností a velmi častou změnu místa bydliště, ale také zlepšení finančního zajištění a rychlejší kariérní postup. Po přechodném působení v Praze v letech 1856 až 1857 vystřídal inženýr Bazika řadu služebních míst, mimo jiné v Roztokách u Prahy, Podmoklech, Kralupech nad Vltavou, Olomouci a opět v Praze. Počátkem sedmdesátých let se opět dostal služebně do Prahy, kde se podílel v různých funkcích – nakonec vrchního stavebního inspektora – na realizaci většiny významných železničních staveb, například na urychleném dokončení druhého karlínského viaduktu a na přestavbě železniční stanice v Bubnech, což bylo mimo jiné umožněno zrušením statutu Prahy jako pevnostního města. Trasoval a stavěl také první místní dráhy v Čechách, které vlastnila Rakouská společnost státní dráhy. V roce 1892 požádal inženýr Bazika o odchod ze služby u této společnosti.
V devadesátých letech 19. století se podílel ve službách Zemského výboru království Českého na masové výstavbě místních drah, jejichž výstavbu podporoval již dříve formou publikování odborných článků. Nejčastěji byl pověřován ekonomickými, technickými a finančně organizačními úkoly, které souvisely s vytýčením trati a s předběžným odhadem jejich rentability. Jeho posudky pak byly směrodatné pro rozhodování českého sněmu při udělování železničních koncesí a zemských dotací v rámci tzv. zemské železniční akce, která probíhala v letech 1892 až 1908. Jeho dlouholetých technických zkušenosti využívala i Česká technika, která ho jmenovala již v roce 1876 do zkušební komise pro diplomové práce a v roce 1879 i do komise pro druhou státní zkoušku v oboru inženýrského stavitelství. V roce 1893 jej císař jmenoval za dlouholetou práci ve prospěch výstavby rakouských železnic dvorním radou. V roce 1906 byl inženýru Bazikovi při příležitosti výročí vzniku České techniky v Praze udělen čestný doktorát technických nauk.
Eduard Bazika zemřel 27. srpna 1914 v Praze ve věku nedožitých 84 let. Po odchodu do penze v roce 1892 začal Eduard Bazika sepisovat na základě deníkových podkladů svou obsáhlou autobiografii, která zahrnuje především léta 1848 až 1910. Originál rukopisu uchovává Archiv Národního technického muzea (fond Sbírka rukopisů, inv. č. 1540). Bazikovy obsáhlé paměti jsou jedinečným dobovým svědectvím vzniku a formování české technické inteligence v druhé polovině 19. století a výtečným pramenem ke zkoumání rodinné a profesní strategie rodících se českojazyčných středních tříd. Jeho životní příběh je do jisté míry „měšťansky“ vzorovým, neboť v něm je zdůrazněn především étos smysluplné a systematické práce pro sebe, zaměstnavatele a rodinu a také je zde zaznamenána velice zajímavá cesta k sebevědomému a bezkonfliktnímu češství.
Daniel Sluníčko: Ze života pražských typografů
Diplomová práce zobrazuje na pozadí osobních deníkových záznamů Daniela Slunéčka společenský a spolkový život pražských tiskařů. Líčí dětství, prožitek revoluce 1848 a vandr Daniela Slunéčka a jeho následnou účast na spolkové činnosti v konstituční době a jeho manažerskou práci v tiskařské firmě Eduarda Grégra. Osvětlila finanční a mentální vztahy mezi nakladatelstvím a vydavatelstvím bratří Grégrů, které nebyly vůbec kooperativní. Diplomová práce využívá všechny známé archivní materiály k tématu uložené v Národním archivu (fond Julius Grégr), Všeodborovém archivu ČMKOS (polygrafické spolky) a Literárním archivu Památníku národního písemnictví (osobní pozůstalosti). Prameny úřední provenience doplňuje prameny subjektivního, tedy deníkového charakteru. Práce kombinuje chronologický přístup s věcným, respektive propojuje biografickou metodu autentického vyprávění jednotlivce s obecnějšími kulturními a sociálními dějinami.
Malostranské reálné gymnázium 1865–1891
Diplomová práce mapuje tři desetiletí vývoje malostranského reálného gymnázia, dobu od jeho založení až po přechod pod státní správu. Práce je tematicky rozdělena do dvou velkých částí. První se zabývá vznikem a vývojem školy v daném období, jejím místem v tehdejším systému středního školství v monarchii i samotné Praze a analýzou finančních a hospodářských záležitostí spojených s fungováním školy a jejím následným postátněním. Druhá – neinstitucionální – část diplomové práce se věnuje aktérům, kteří vstupovali do komunikačního prostoru školy v širším slova smyslu – pedagogům, studentům a jejich rodičům, představitelům obce, ale i státu a národu a jejich odrazu v každodenním životě školy či školní budově. Vedle archivního fondu školy a dalších institucionálních pramenů využila autorka především materiály spojené s výraznými osobnostmi obecního reálného gymnázia (V. Zelený, K. Kramář, J. Karásek, J. B. Foerster). Na příkladu románu Ztracený ráj Jiřího Karáska ze Lvovic se práce také zamýšlí nad možnostmi využití literární tvorby s autobiografickými prvky jako historického pramene.
Čeští uprchlíci z okupovaného pohraničí ve druhé republice
Diplomová práce se zabývá doposud souhrnně nezpracovaným tématem českých uprchlíků z pohraničního území československého státu, které bylo v důsledku rozhodnutí v Mnichově přiřčeno Německu. Úvodní partie se snaží nalézt odpověď na otázky týkající se vzniku a počátku uprchlického problému. Důvody tohoto jevu bylo možno spojit jednak s konkrétními opatřeními nacistického režimu omezujícími existenční podmínky českého obyvatelstva, ale také s nárůstem negativního jednání a vystupování části německého obyvatelstva vůči českému usedlému obyvatelstvu. Třebaže ve většině případů mělo jen verbální rovinu, někdy byli čeští obyvatelé oběťmi násilí a dokonce i vyhnání. Struktura migrujícího obyvatelstva zahrnovala všechny zaměstnanecké kategorie, nepředstavovala tedy pouze jakési stažení státních zaměstnanců do druhé republiky. Vláda generála Syrového se snažila migračnímu proudu klást bariéry z hospodářských a politických důvodů. Velkou roli hrálo také předpokládané konání plebiscitu v pohraničí. Probíhalo tak široké vracení uprchlého obyvatelstva z vnitrozemí do pohraničí.
Vlády druhé republiky se zabývaly uprchlickou otázkou od samého počátku. Byly k tomu nuceny i mezinárodní pozorností, kterou si uprchlický problém získal. Syrového vláda vytvořila podmínky pro vznik Výboru pro pomoc uprchlíkům a zřídila také Ústav pro péči o uprchlíky, který se stal jakýmsi koordinačním centrem péče o uprchlíky. Ústav se fakticky rozběhl během údobí Beranovy vlády. Tato vláda vydala celou řadu opatření pro zajištění zaměstnání pro české uprchlíky. Na příkladu středočeského města Kralup nad Vltavou potom práce analyzuje konkrétní příklady aplikace státní jakož i soukromé pomoci uprchlíkům. Pomoc českým uprchlíkům, kterých bylo na 200 000 osob, byla považována za národní vlasteneckou povinnost. Důležitou a velkou roli zde sehrála solidarita a pomoc vnitrozemského obyvatelstva, která byla důležitým pilířem sociální péče o tyto osoby. V krátkém údobí druhé republiky nebylo možné odstranit všechny problémy českých uprchlíků. K jejich vyřešení pak přispěla až možnost návratu uprchlíků domů do pohraničí po osvobození republiky.
JUDr. Vladimír Vochoč, Československý konzul v Marseille 1938–1941
Životní příběh Vladimíra Vochoče je příkladem činnosti jednoho z mnoha československých diplomatů bojujících za druhé světové války proti nacismu, které po únorovém puči v roce 1948 poslal komunistický režim ve vykonstruovaných procesech na dlouhá léta do vězení.
V první kapitole rozebírám rodinné zázemí Vochoče, který pocházel z rodiny železničářů a jak jeho děd, tak i jeho otec se politicky angažovali. Oba také za své přesvědčení strávili určitý čas ve vězení.
Další kapitola se zaměřuje na začátky Vochočovy kariéry na ministerstvu zahraničních věcí. Přední odborník na mezinárodní právo musel během své kariéry překonávat různé nástrahy a osobní antipatie. Konečně roku 1938 byl jmenován konzulem v Marseille.
Tato část tvoří pilíř práce – zaměřuje se především na fakt, že Vochočovi se podařilo po pádu Francie v létě 1940 konzulát znovu otevřít a tři čtvrtě roku ho díky různým právním kličkám udržet. Úřad plnil několik úloh: jednak pomáhal s demobilizací československých vojáků a jejich evakuací z Evropy, zajišťoval právní ochranu československých občanů a v neposlední řadě také poskytoval československé pasy židovským uprchlíkům z Německa a Rakouska. V této věci Vochoč spolupracoval především s Američanem Varianem Fryem. Součástí této kapitoly je i exkurz do oblasti sociální péče o československé občany na jihu Francie, kvůli které vznikla při konzulátu organizace Centre d’Aide Tchécoslovaque. Konzulát byl v březnu 1941 zavřen a Vochoč byl internován. Podařilo se mu uprchnout do Anglie, v emigračních kruzích ale výraznější uplatnění nenašel.
Po skončení války se hodlal plně věnovat přednášení mezinárodního práva na univerzitě. K tomu ale nedošlo. V roce 1948 byl vyakčněn z ministerstva zahraničí a o pět let později byl zatčen a odsouzen ve vykonstruovaném procesu na 13 let. Okolnosti procesu, který je předmětem poslední kapitoly mé práce, napovídají tomu, že Vochočovi se v očích komunistické justice stala osudná spolupráce s interbrigadisty v Marseille. V roce 1960 byl Vochoč propuštěn, zemřel o šestadvacet let později.
KSČ na Plzeňsku v letech 1945–1948
Studie popisuje specifické podmínky poválečné výstavby KSČ v západních Čechách, kde přetrvávala meziválečná tradice silné „pravicové“ sociální demokracie a spolupůsobil též morální vliv přítomnosti americké armády. Komunistická strana na Plzeňsku budovala svou poválečnou členskou základnu namnoze na úkor sociální demokracie (například v klíčových Škodových závodech) a tato skutečnost spolu s osobními předválečnými antipatiemi stranických vůdců vedla k silné rivalitě mezi oběma politickými stranami. Konflikt vyvrcholil utvořením „protikomunistického bloku“ při volbě primátora statutárního města Plzně v červnu 1946 a následnými komunistickými demonstracemi zaměřenými proti sociální demokracii. Faktická izolace KSČ na plzeňské politické scéně vedla k sesazení krajského stranického vedení a k neúspěšným pokusům o sblížení se sociální demokracií v roce 1947. Po únoru 1948 došlo v západních Čechách k rozkladu nekomunistických stran prostřednictvím několika vln čistek. Přestupy příslušníků jiných politických stran do KSČ (započaté již v roce 1945) nabyly po únoru 1948 znovu hromadných rozměrů. Krajské vedení KSČ bylo značně destabilizováno proamerickými demonstracemi v květnu 1948, zásahem ÚV KSČ však došlo k obnově běžného chodu stranických orgánů. Přestavba komunistické strany na Plzeňsku (složené převážně z „nových“ poválečných členů, mnohdy bývalých příslušníků sociální demokracie) v nástroj totalitního režimu byla ukončena až stranickými prověrkami na konci roku 1948.
Práce je rozdělena do dvou základních kapitol. První analyzuje detailně vývoj plzeňské krajské organizace KSČ z hlediska postupného utváření jejího mocenského centra, totiž krajského výboru KSČ, jeho jednotlivých zájmových skupin a metod řízení strany. Druhá zkoumá vývoj krajské organizace KSČ z obrácené strany, s důrazem na „řadové“ členy. Tento pohled „zdola“ je konstruován na základě rozboru statistických informací o členské základně KSČ. Dokresluje jej též popis vztahu řídících orgánů KSČ k poválečným „novým“ členům, kteří tvořili drtivou většinu členské základny KSČ. Další kapitoly pak toto jádro práce začleňují do kontextu regionálního politického vývoje.
Výzkum vychází z podrobného studia relevantních archivních fondů Státního oblastního archivu v Plzni, Archivu města Plzně, Národního archivu v Praze a Všeodborového archivu v Praze a dalších.
Vysídlení vesnic na Vyškovsku 1939–1945. Rozšiřování vyškovského vojenského prostoru pro potřeby německých okupačních vojsk
Vyškovský vojenský prostor vznikl pro potřeby československé branné moci v roce 1935 na území bývalých lesních pozemků olomouckého biskupství. Do roku 1938 zde bylo vytvořeno učiliště pro tankisty, vojenská kasárna a několik tankových jednotek. Po okupaci zbytku Československa německou armádou v roce 1939 přešel vyškovský vojenský prostor pod správu wehrmachtu. Jeho velení ve spolupráci s německými protektorátními úřady rozhodlo, že vyškovský vojenský prostor rozšíří pro své potřeby na úkor okolních vesnic.
Okupanti k vyvlastnění území v okolí prostoru využili prvorepublikového zákona č. 25 z roku 1935 o vyvlastnění nemovitého majetku k účelům obrany státu. Celou akci dostal na starost protektorátní Pozemkový úřad pro Čechy a Moravu (tzv. Bodenamt) se sídlem v Praze, který nechal zřídit přímo ve Vyškově Přesídlovací kancelář podřízenou protektorátnímu ministerstvu vnitra. Stěhování obcí v okolí vyškovského vojenského prostoru začalo na jaře roku 1941 a bylo ukončeno na konci roku 1944. Okupantům se podařilo vystěhovat celkem 33 obcí a osad (16 z vyškovského okresu, 8 z prostějovského okresu a 9 z boskovického okresu). Své domovy muselo opustit 18 558 obyvatel, z nichž většina mohla hledat nové ubytování jen za velmi omezených, válečných podmínek. Přestože Němci dokázali mnoho vystěhovaných vesnic během vojenských cvičení poničit, podařilo se všechny obce po skončení druhé světové války znovu obnovit. Podobně neblahý osud, jako vesnice v okolí vyškovského vojenského prostoru, potkal během druhé světové války také obce sousedící s milovickým vojenským prostorem v Čechách a vojenským prostorem v Brdech. Největší evakuaci tohoto druhu pak znamenal vznik cvičiště zbraní SS poblíž středočeského města Benešov, kde muselo své domovy opustit přes 30 000 osob. Historický výzkum v dnešní době ukazuje, že všechny tyto evakuační akce měly pro okupanty význam jak z vojenského hlediska, tak také pomáhaly nacistické, protičeské politice vnášet strach a nejistotu mezi obyvatele Protektorátu Čechy a Morava.
Zákonodárcem na doživotí! Čeští členové Panské sněmovny Říšské rady mezi politikou a reprezentací (1879–1918)
Dvoukomorové parlamentní modely založené na privilegovaně vybíraných členech horní sněmovny bývají v historických i sociálních vědách spíše přehlíženy (a označeny jako nedemokratické), nebo naopak ctěny jako staré dobré konzervativní instituce hodné následování. Různé krizové momenty přímé, rovné parlamentní demokracie v evropské politické kultuře 20. století i známé problémy dneška (jako stranické manipulování s poslanci, ohýbání ústav podle aktuální potřeby apod.) nenasvědčují tomu, že by evropská společnost bezproblémově tendovala k ideálu svobodné demokracie.
Ani česká historiografie nevěnovala Panské sněmovně Říšské rady velkou pozornost. Cílem této diplomové práce bylo nalézt určité měřítko pro vymezení skupiny českých pairů, analyzovat způsoby jejich výběru a povolání na doživotí, sledovat tyto historické aktéry očima politické kultury, v níž žili a působili. Autor předkládá různé roviny pohledu na Panskou sněmovnu v 19 kratších kapitolách. Sleduje od roku 1848 její ideu, ústavní vývoj, srovnání s uherským Magnatenhausem, politické strategie předlitavských vlád, které se snažily návrhy císaři na povolání doživotních pairů zajistit si (vedle arcivévodů, dědičných aristokratů a církevních virilistů) loajální většinu první komory, vyrovnanou skladbu jednotlivých národů, dát prostor reprezentantům tzv. starých elit i novostavovství, většinou s ohledem na potencionálně aktivní zastupitele.
Práci doplňuje soupis 70 pairů z Čech a soupis Čechů povolaných do Herrenhausu (šlo zhruba o 40 pairů). Už samo nacionální třídění pairů je ovšem komplikované, když navíc v jejich sociální skladbě docházelo k posunům. Pozornost je věnována životním kariérám, kritériím úspěšnosti a prospěšnosti pro občanskou společnost, a s tím související sociální roli paira, kterou lze konstruovat jako nejprestižnější ocenění v občanské společnosti. Význam reprezentace nad političnem dokládá i výběr pairů nikoli na základě jejich politické důležitosti, ale podle zásluh o stát a církev, umění a vědu, hospodářství, průmysl či bankovnictví.
Autor bádal v českých i vídeňských archivech. Podrobný popis politických událostí, do nichž Panská sněmovna zasahovala, i její politická role po obnovení ústavnosti v roce 1917 jsou v práci spíše opominuty, až na analýzu politické komunikace při schvalování Beckovy volební reformy v roce 1906. V závěru práce jsou pairové přirovnáni k weberovskému typu politiků z povolání, kteří nežijí z politiky, ale pro politiku. V ideálním typu paira je proto zohledňován jeho věk, profesionalita a povolání, společenská kariéra a vyjímečnost, částečně majetek a více symbolický kapitál a určitá sociální inteligence, ve smyslu zásluh o obecné dobro, charakterových vlastností, morální bezúhonnosti, loajality a pozitivního vzoru pro okolí.
Nejdek v letech 1945–1953
Diplomová práce členěná do devatenácti kapitol se věnuje vývoji města Nejdku na Karlovarsku, respektive Nejdecka v období let 1945 až 1953. Práce je jakousi mikrosondou, postihuje různé oblasti života společnosti (ať už jde o politiku, hospodářství, kulturu, sociální záležitosti, školství, církve, spolkovou činnost etc.). Zaměřuje se i na události místního významu, které byly svým způsobem specifické a důležité.
V prvních dvou kapitolách studie se autor dotýká základní charakteristiky dané oblasti a stručného vývoje Nejdku do konce druhé světové války. V regionu prakticky čistě etnicky německém se uskutečňovala po roce 1945 řada procesů signifikantních také pro ostatní prostor bývalé Sudetské župy – výměna obyvatelstva, represe vůči Němcům, znárodnění podniků, přejmenování místních názvů apod. V letech 1945 a 1946 byly utvořeny základy správy, stranické politiky, vznikaly nové spolky, sportovní organizace, jejichž vývoj byl po nástupu KSČ v roce 1948 značně limitován.
V týdnech bezprostředně po květnu 1945 se i osudy představitelů Nejdku utvářely různými způsoby (vládní komisař města Hvězdoslav Stefan odešel ještě v létě 1945 studovat medicínu a předseda Místní správní komise v Nejdku František Rajman spáchal v únoru 1946 sebevraždu).
Na přelomu čtyřicátých a padesátých let se o slovo přihlásily etablující se komunální podniky, znárodňování živností a kolektivizace zemědělství, jež nebyla vzhledem k hornatosti terénu příliš významná. Tlak pocítily církve a náboženské společnosti (římskokatolická církev, Českobratrská církev evangelická, Novoapoštolská církev či Svědkové Jehovovi). V hospodářské sféře je začátek padesátých let spojen na západě Čech s těžbou a zpracováním uranové rudy. V Nejdku vybudovaná chemická úpravna uranové rudy, první svého druhu v Československu, ovlivňovala negativně životní prostředí více než deset let. V uzavřeném pohraničním pásmu začaly doslova před očima mizet vesnice kdysi plné života, na řadě míst se přistoupilo k zalesňování.
V Nejdku bylo ještě na sklonku čtyřicátých let zrušeno nemocniční zařízení a po téměř čtyřech desítkách let přestal existovat jako okresní město. Obě tyto události se nepříznivou měrou promítly do vývoje oblasti v následujících letech.
Politické představy Bohumila Laušmana – příběh demokratického socialisty
Bohumil Laušman je veřejnosti znám jako poválečný ministr průmyslu prosazující znárodnění, jako předseda sociální demokracie v době únorové krize, nebo jako exulant unesený v roce 1953 komunistickou tajnou službou zpět do Československa, kde po mnoha letech ve vězení záhadně zemřel. Dosavadní historiografie popisuje především čtenářsky vděčný, dobrodružný útěk do poúnorového exilu, technické provedení únosu a detaily věznění. Jeho život je zachycen i v nedávno publikované, populární, ale nekritické biografii. Laušmanovu úlohu v únorové krizi, v Gottwaldově „obrozené“ Národní frontě i v poúnorovém exilu však není možné hodnotit bez znalosti osobnostního a názorového vývoje, bez důkladného rozboru jeho působení v zahraničním odboji za druhé světové války, bez odpovědí na některé otázky spojené s činností za třetí republiky a bez analýzy poúnorového života této kontroverzní osobnosti. Jedině tak lze pochopit Laušmanovo rozhodování v kritických chvílích. Jaký Bohumil Laušman skutečně byl? Opravdu tak nerozhodný a politicky nestálý? Byl kryptokomunistou, nebo naopak bojovníkem proti teroru a útlaku, ať už nacistickému nebo komunistickému? Diplomová práce se snaží popsat Laušmanův myšlenkový a politický vývoj, a odpovědět tak na nevyjasněné otázky spojené s podivuhodným životem tohoto rozporuplného politika.
Stráž obrany státu v letech 1936–1939
Stráž obrany státu (SOS) byla organizace, jejíž příslušníci spolu s pohotovostními jednotkami československé armády bránili územní celistvost státu proti nepřátelům vnějším i vnitřním v neprávem zapomínaných a opomíjených bojích let 1938–1939. Na základě sekundární literatury jsou v prvních kapitolách naznačeny nejen širší politické aspekty problému, ale především přiblíženo řešení otázky ochrany hranic meziválečného Československa, jakož i jednotlivé ozbrojené složky státu, které se roku 1936 staly základem prozatím rámcové organizace SOS.
Hlavní část práce se pak na základě archivních pramenů věnuje samotné organizaci SOS. V první fázi to jsou především otázky vývoje vlastní organizace, jejích úkolů a přípravy pro budoucí činnost. Ve fázi druhé to je pak samotná činnost aktivovaných jednotek Stráže během mimořádných opatření v květnu 1938 a pak v období září 1938 až březen 1939. Přitom je akcentován celorepublikový pohled na sbor a místní či úzce regionální události zde dostávají prostor především ilustrativní.
Československá strana národně demokratická a František Hlaváček jako její generální tajemník
František Hlaváček působil jako generální sekretář Národně demokratické strany téměř sedm let. Vybudoval sekretariát v odbornější a velice výkonnou instituci korespondující s jakoukoli osobou či organizací. Velmi ohebně se angažoval ve vnitrostranické politice jako výkonný úředník. Jeho rezignace na funkci přišla od něj samotného a týkala se porušení stranické disciplíny. Nemálo k tomu přispěl také vliv F. X. Hodáče.
Díky svým rozsáhlým kontaktům mezi národohospodáři, bankéři, legionáři, odbojáři, umělci a politiky z celého politického spektra byl Hlaváček člověkem na svém místě. Hlaváček může být dnešním slovníkem označen za skvělého politického lobbistu.
Hlaváčkovo politické cítění bylo rezolutně pravicové a začátkem třicátých let krátce koketovalo s náznaky českého fašismu, pokud ne skutky, tak aspoň verbálně. Jeho nacionalismus měl však být uplatňován v rámci liberálně-demokratického státu.
Vznik a vývoj pražského železničního uzlu do roku 1939 se zřetelem k jeho strategickému plánování
Diplomová práce využívá všechny dostupné archivní materiály k tématu uložené v Národním archivu, v Archivu českých drah a v Archivu Národního technického muzea a těží z veškeré dostupné odborné literatury, ročenek a časopisů se železniční tématikou. Jádro práce tvoří rozbor materiálu Pražské nádražní komise, Studijní kanceláře a po roce 1918 nově utvořené pražské Nádražní komise. Vychází z celkového přehledu do Prahy zaústěných tratí a z analýzy možností strategického plánování v éře soukromých a státních drah.
Generál Antonín Hasal-Nižborský (1893–1960)
Práce se zabývá životem generála Antonína Hasala (1893–1960), který zanechal významnou stopu jak ve vojenské, tak i politické oblasti československého státního života.
První kapitola se zabývá jeho mládím, školním vzděláním a zráním. Střední školu navštěvoval v Rakovníku, odkud se krátce před první světovou válkou odstěhoval do Ruska, kde v průběhu světové války vstoupil jako vojín do České Družiny. Autor tu věnuje pozornost také růstu a vývoji československých sil v Rusku a sleduje i některé bojové akce, jichž se Hasal zúčastnil. Pozornost byla věnována i občanské válce v Rusku, do níž Hasal zasáhl již jako velitel 2. pluku Jiřího z Poděbrad. Pasáž končí návratem československých legií do Československa.
Celá druhá kapitola je věnována Hasalově kariéře během první republiky. Začíná popisem neklidného prosince 1920, kdy propuklo vření mezi umírněnými sociálními demokraty a státní mocí na straně jedné a radikálními sociálními demokraty, pozdějšími komunisty na straně druhé. Následují pasáže věnované Hasalově kariérnímu růstu, včetně studia na vysokých vojenských školách, a založení rodiny.
Od třicátých let sleduje autor Hasala jako velitele 6. pěší divize a později III. sboru v Brně, který měl zachytit nacistický úder směřující k rozdělení československého území a odříznutí jeho bojujících armád v Čechách od ústupových tras na Slovensko. Oddíl uzavírá rozbor problému likvidace československé branné moci, konkrétně převedení generality do civilní správy a soukromého sektoru.
Následující kapitola je zasvěcena druhé světové válce, v níž Hasal dosáhl nejvyšších funkcí a v dějinách Československa sehrál svoji největší úlohu. Po útěku z nacisty okupovaných českých zemí se Hasal dostává do Francie k nově tvořené československé armádě, kde se stává náčelníkem vojenské správy. Krátce na to se spolu s dalšími evakuuje do Spojeného království, kde si jej prezident Beneš, jako zcela oddaného a poslušného vojáka, vybírá do funkce přednosty Vojenské kanceláře prezidenta republiky. V prosinci 1943 se Hasal účastní podpisu československo-sovětské spojenecké smlouvy a o rok později je jmenován Velitelem osvobozeného území.
Ve funkci Velitele osvobozených území se Hasal pokouší nastolit československou správu na nejvýchodnějším území Československé republiky – Podkapratské Rusi. Sovětská moc mu však v tomto snažení zabránila. Pozornost je věnována historickému vývoji otázky setrvání Podkarpatské Rusi v Československu, právním a politickým předpokladům československé emigrace a průběhu fungování Hasalova velitelství na Podkarpatské Rusi.
Čtvrtá kapitola začíná formováním Košické vlády v březnu 1945, kde komunisté získali iniciativu v politickém životě, která vyvrcholila převzetím moci v únoru 1948. Hasal se v této vládě stal ministrem dopravy a do jara 1946, kdy proběhly řádné volby, se mu podařilo obnovit nebo uvést do použitelného stavu drtivou většinu dopravní infrastruktury v Československu.
Od roku 1946 se stává opět přednostou Vojenské kanceláře prezidenta republiky. V této funkci obdržel několik čestných uznání, zúčastnil se některých význačných společenských událostí a zažil i převzetí moci komunisty v roce 1948. V létě téhož roku, na radu generála Ludvíka Svobody, s rodinou odchází do emigrace v USA, kde se stává poradcem americké vlády a předsedou exilového sdružení československých důstojníků. Jeho cílem byla obnova demokratické vlády v Československu a opětné připojení Podkarpatské Rusi k Československu. Umírá roku 1960 ve Washingtonu.
Čeněk Šlégl (1899–1970). Konfrontace umělce s dvěma totalitními režimy
Téma diplomové práce tvoří životní osudy herce a režiséra Čeňka Šlégla a v obecné rovině také otázka kolaborace v českém uměleckém prostředí. Čeněk Šlégl se v období první republiky vypracoval na oblíbeného filmového herce, úspěšného režiséra (během let 1937–1939 natočil osm filmů) a na jednu z hlavních opor populárního Divadla Vlasty Buriana. Jeho příběh ukazuje, jak hluboce mohou do v podstatě bezproblémového a úspěšného života zasáhnout totalitní režimy.
Šlégl byl konfrontován jak s nacistickým, tak komunistickým režimem. V době nacistické okupace se jeho jediná dcera ocitla kvůli známosti a následnému sňatku s mužem židovského původu v přímém ohrožení života. Poté, co byl Šlégl napaden v kolaborantském deníku Vlajka, vyhnul se dalším útokům vstupem do stejnojmenné fašistické organizace. Jako „Vlajkaři“ se mu však začali vyhýbat profesní kolegové i diváci. V roce 1941 proto po více než dvaceti letech náhle skončila jeho filmová kariéra.
Zároveň se stal objektem zájmu německých bezpečnostních služeb, zejména Sicherheitsdienstu. Pod hrozbou zatčení rodinných příslušníků se účastnil mj. propagandistické práce v pražském rozhlase a vydal román Návrat s antisemitskou tendencí. Šlégl označil své jednání za okupace za „masku loajality“. Byl však velmi dobrým hercem a jeho maska seděla až příliš dokonale. Po složitém vyšetřování v letech 1945–1947 ho mimořádný lidový soud odsoudil k trestu šesti měsíců vězení, které si odpykal v tzv. „nucených pracovních oddílech“.
Po návratu z vězení byl Šlégl vystaven několika pokusům o navázání spolupráce ze strany komunistické tajné policie. Zároveň se mu nabízela příležitost vrátit se k umělecké práci. Šlégl spolupráci se Státní bezpečností, a tím i návrat k divadlu a filmu, odmítl. Přes vážné zdravotní problémy, způsobené nemocí páteře, vykonával až do šedesátých let různé dělnické profese. Po odchodu dcery do emigrace dožil osamocen v jednom z pražských domovů důchodců.
Na Šléglově příběhu, zasazeném do širších historických souvislostí, můžeme sledovat umělecké a aktivistické prostředí v době okupace, průběh a metody tzv. retribučního soudnictví, ale i snahy StB zpravodajsky využít osoby, které se během okupace kompromitovaly spoluprácí s okupačními orgány. Součástí práce je několik detailnějších exkurzů do dobových fenoménů, jež významně zasáhly do Šléglova života: např. antisemitské rozhlasové skeče protektorátního rozhlasu, „politický salón“ novináře Antonína Jaromila Kožíška, v němž se v letech 1943–1944 scházeli významní představitelé českého aktivismu, a z doby poválečné „očistný proces“ v rámci uměleckých svazů, zejména činnost disciplinární komise odborové rady divadelníků. Přílohy obsahují kompletní seznam Šléglovy filmové a literární práce a soupis divadelních rolí.