Historie – Otázky – Problémy


Disertační práce s raně novověkou tématikou obhájené na Ústavu českých dějin v letech 2001–2009

 

Josef Grulich

Sociální a demografický vývoj jihočeského venkova v 17.-18. století
Datum obhajoby: 5. 6. 2002
Školitel: prof. PhDr. Eduard Maur, CSc.
Oponenti: prof. PhDr. Václav Bůžek, CSc., prof. PhDr. Josef Petráň, DrSc.

Disertační práce vznikla na základě dlouholetého výzkumu demografického a sociálního vývoje v oblasti jižních Čech během 16. až 18. století. Úvodní část je věnována problematice poválečného studia dějin obyvatelstva a rodiny v evropském i českém kontextu. Následně je podána zevrubná charakteristika metod, které byly použity v rámci prováděného výzkumu (např. mikrohistorie, dějiny každodennosti, historická antropologie). V závěru úvodní části je přiblížena pramenná základna (matriky, sirotčí a poddanské seznamy, soupis obyvatelstva podle víry, pozemkové knihy). Současně nechybí ani zevrubná charakteristika zkoumaného mikroregionu – chýnovského panství.

Hlavním heuristickým východiskem prováděného výzkumu populačního vývoje na jihu Čech (1600–1800) se staly matriční zápisy z 24 jihočeských farností. Právě na jejich základě byly prostřednictvím anonymní excerpce získány informace o 242 051 narozeních, 50 827 sňatcích a 167 410 úmrtích. Reprezentativní výběr zkoumaných farností odráží nejenom reálné možnosti pramenné základny, ale též odlišné teritoriální podmínky ekonomického a sociálního vývoje.

Studium demografického vývoje jižních Čech (17.–18. století) se soustředilo na rozbor krizových období (válečná léta, morové epidemie, hladomory) i let jejich následného překonávání. V obecné rovině byla pozornost věnována podchycení systémových změn populačního vývoje na rozhraní starého a nového demografického režimu. Současně nebyla opomenuta sezónnost porodnosti, úmrtnosti a sňatečnosti. Nejpodstatnější část disertační práce byla věnována problematice životního a rodinného cyklu (16.–18. století). Vstup do života, který byl nerozlučně spjat s uskutečněním křtu, představoval jednu z významných společenských událostí, která nabízela příležitost k reprezentaci venkovských rodin i představitelů místních elit. Dětství bylo vnímáno ve znamení vzájemného soužití rodičů s dětmi, avšak nezůstala opomenuta ani problematika sirotků. V případě příslušníků obojího pohlaví (mužů i žen) bylo zahájení samostatné existence dáváno do přímých souvislostí se vstupem do čelední služby. Migrace a mobilita venkovského obyvatelstva zpravidla odrážela odlišné možnosti pracovního uplatnění i uskutečnění volby životního partnera. Právě v uvedených souvislostech se podařilo prokázat nikoliv statický, ale dynamický charakter života venkovské komunity. Na základě rozboru struktury venkovské domácnosti byla přiblížena role žen ve vesnické společnosti. V souvislosti s uplatňováním osobních i rodinných strategií byla pozornost věnována možnostem uskutečnění převodů poddanského majetku i problematice mezigeneračních vztahů. Zatímco historicko-antropologické hledisko nalezlo uplatnění v případě problematiky stáří, z pohledu každodennosti byl posuzován vdovský i starobní výměnek. Uvedená disertační práce využívá širokého spektra historických pramenů, jejichž výpovědní hodnota se vzájemně doplňuje. Uplatnění odlišných kvantitativních i kvalitativních metod přispělo k vyváženému pohledu na problematiku dějin, která bývala v minulosti zkreslována.


Marie Koldinská

Každodennost renesančního aristokrata
Datum obhajoby: 5. 6. 2002
Školitel: prof. Phdr. Jaroslav Pánek, CSc.
Oponenti: prof. PhDr. Josef Petráň, CSc., prof. PhDr. Eduard Maur, CSc.

Disertace postihuje stěžejní aspekty každodenního života české šlechty v raném novověku s důrazem na aristokracii (ve smyslu politické, mocenské a intelektuální elity panského stavu), a to v období ohraničeném přibližně léty 1550–1620 s dílčími přesahy jak do první poloviny 16. století, tak zejména do doby třicetileté války. Po metodologické stránce práce vychází z principů historické antropologie, jako pramennou základnu využívá zejména šlechtickou korespondenci, deníky, paměti, literární díla (např. cestopisy) i dříve jen ojediněle vytěžované prameny ikonologického charakteru (např. šlechtické památníky či portréty). Práce je rozčleněna na devět tematických okruhů; na aristokratickou každodennost nahlíží jak prostřednictvím témat obecně vymezených, charakterizujících do značné míry život každého aristokrata (kariéra, rodinný život, vztah k poddaným), tak témat úžeji specifikovaných, jejichž rekonstrukce může být v důsledku omezené pramenné základny pokládána za reprezentativní jen pro část aristokratické společnosti (volný čas, erotika a sex). Zohledněny jsou i takové problémové okruhy, jejichž výzkum nelze vázat výlučně na šlechtické prostředí, neboť se vyznačují četnými přesahy i do jiných vrstev raně novověké společnosti (humor, strach, religiozita, umírání a smrt). Šlechtická každodennost je v rámci celé práce interpretována jako průnik dvou sfér – totiž „veřejné“ a „neveřejné“ sféry života aristokratů. Není tedy jakýmsi protipólem politických dějin, nýbrž prostorem, v němž se současně uplatňují ryze individuální i zcela obecné aspekty, charakterizující životní dráhy příslušníků elity panského stavu. Disertace vyšla dvakrát knižně (2001 a 2004) a roku 2002 za ni autorka obdržela Cenu Josefa Pekaře za nejlepší monografii v oboru českých dějin do roku 1918.


Petr Hlaváček

Františkánská observance v českých zemích na přelomu středověku a novověku
Datum obhajoby: 29. 1. 2003
Školitel: Prof. PhDr. František Šmahel, DrSc.
Oponenti: PhDr. Libor Jan, Ph.D., Doc. PhDr. Lenka Bobková, CSc.

Disertační práce se zabývá fenoménem františkánské observance přelomu 15. a 16. století ve středoevropském a českém kontextu i jeho vazbami na italská františkánská centra. Složena je ze třech ucelených studií (a několika exkursů), které pojednávají o nacionálním partikularismu, tj. národnostních a jazykových konfliktech v českém observantském vikariátě (spory italsko-německé, polsko-německé, česko-německé), dále o projevech františkánského antiintelektualismu ve středoevropském prostředí a konečně o vztazích františkánů z českých zemí ke křesťanskému nonkonformismu, tj. jak k české reformaci, tak později k rodícím se reformacím evropským. Analyzovány byly písemné prameny (editované i nevydané) české, německé, polské a italské provenience, adekvátně byla reflektována i obsáhlá sekundární literatura evropská i americká. Disertace představuje výraznou sondu do církevně-politického a kulturního kontextu františkánství, založenou především na kritické interpretaci dobových narativních pramenů. Zároveň je pokusem o kritické zhodnocení především české a německé františkánské historiografie 20. století.


Milan Svoboda

Redernové a jejich svět
Datum obhajoby: 17. 9. 2003
Školitel: doc. PhDr. Lenka Bobková, CSc.
Oponenti: prof. PhDr. Josef Petráň, DrSc., prof. PhDr. Petr Vorel, CSc.

Disertace je založena na výzkumu v českých i zahraničních archivech, kronikářské a literární produkci 16.–18. století a kriticky využívá výsledky historiografie obecné i regionální (sudeto)německé a české. Přihlíží rovněž k pracím novější české a německé historiografie ve výzkumu šlechty, církevních a kulturních dějin.

Práce představuje původem slezský rod Redernů a jeho vliv na severu Království českého (Frýdlantsko, Liberecko) v letech 1558–1621 z hlediska politiky, hospodářství, práva, vojenství, umění, církve, exilu a kultury (tj. i odraz působení tohoto rodu v beletrii a dramatu 19. a 20. století).

Autor vysvětluje vztah Redernů k panovníkům, šlechtě v Čechách i v korunních zemích (Šlikové, Lobkovicové, Valdštejnové, Šlejnicové, Oppersdorfové, Hundtové). Objasňuje způsob uplatnění Redernů v dvorských službách habsburských panovníků počínaje Ferdinandem I. až po Matyáše. Vysvětluje roli Melchiora z Redernu v protitureckých válkách a obecně jeho předchozí vojenskou kariéru. Všímá si další pozoruhodné osobnosti rodu, Melchiorovy manželky Kateřiny Šlikové. Iniciace protiturecké festivity (tzv. Velkovaradínského svátku vítězství) a zvláště zbudování monumentálního mauzolea ve Frýdlantu jsou výrazem neobyčejně duchaplného postupu při uchování rodové sebereprezentace, paměti a křesťanských ctností. Disertaci završuje biografie třetího Rederna, životaběh Kryštofa z Redernu, posledního představitele rodu a pobělohorského exulanta.


Annemarie Enneper

Die Darstellung des adeligen Denkens und Handelns der letzten Rosenberger in der neulateinischen Dichtung (1551–1611)[2]
Datum obhajoby: 8. 10. 2003
Školitel: Prof. PhDr. Jaroslav Pánek, CSc.
Oponenti: Prof. PhDr. Zdeněk Beneš, CSc., PhDr. Miloslav Polívka, CSc.

Cílem disertační práce bylo na příkladě významného šlechtického rodu Rožmberků – se zřetelem k posledním členům rodu Vilému a Petru Vokovi – sledovat dosud málo prozkoumanou šlechtickou mentalitu raně novověkých Čech. Jako pramenná základna posloužily novolatinské literární texty z let 1551–1611.

Autorka definuje šlechtické myšlení a jednání v raném novověku s užitím abstraktních kategorií „člověk a čas“ (aspekty rodinných dějin, genealogické pověsti) a „člověk a společnost“ (sociální komponenty, jako dvůr a klientela, svatby, politická činnost a kulturní mecenát). Zejména pak rozvíjí otázku mecenátu: podporu vzdělávacích institucí, výstavbu škol na vlastních dominiích (jezuitské koleje), utváření šlechtického dvora podle soudobého uměleckého vkusu i peněžní podporu autorů rozmanitých směrů.

Poslední Rožmberkové zaujímali v Českém království výjimečnou pozici svým privilegovaným postavením i svým akčním rádiem, který sahal od jejich jihočeských dominií až do Říše a jižní Evropy. Nadregionální a mezinárodní charakter rožmberského dvora přejímajícího podněty pozdního humanismu i renesance podněcoval rozvoj mecenátu českých i nečeských autorů. Ti se pak ve svých pracech snažili literárně fixovat i šlechtické myšlení a jednání. Česká i latinská literatura spjatá s rožmberským mecenátem ukazuje též sítě literárních vztahů zasahujících celou Evropu.


Pavla Stuchlá

Prachatický vikariát 1676–1750. Vybrané otázky církevní správy
Datum obhajoby: 10. 12. 2003
Školitel: Prof. PhDr. Eduard Maur, CSc.
Oponenti: Doc. PhDr. Jiří Mikulec, CSc., Prof. PhDr. Ing. Jan Royt, CSc.

Předložená práce si vytkla za úkol probrat několik vybraných témat z oblasti církevní správy na příkladu jednoho příhraničního vikariátu v jihozápadních Čechách, který ležel na jihovýchodě prácheňského kraje a v němž se z předbělohorské doby uchovala funkční farní síť. Průzkum ohraničil rok 1676, v němž tento okrsek vznikl, a uzavřel jej rok 1750; pro lepší vyniknutí některých souvislostí však byla překročena dolní i horní časová hranice. Vlastní výzkum se odvíjel od osnovy tzv. farářských relací jako odpovědí na dotazník o 42 otázkách zadaný v letech 1676 a 1700 a od duchovenských fasí tereziánského katastru z roku 1713. Rozšířen byl o další materiály jak z fondu Archiv pražského arcibiskupství I., tak z fondů archivů velkostatků, které byly ve zkoumané oblasti až na výjimky zároveň archivy patronátními (zejména z patronátů eggenberského a schwarzenberského), dále z archivů vikariátních, farních a městských. Obraz místních reálií v pramenech a v literatuře byl potom konfrontován s dobovými předpisy partikulárního práva.

Úvodem práce je představen sledovaný vikariát a jeho správa. Část věnovaná farnostem se zabývá jejich územním rozsahem, obyvatelstvem včetně otázek jazykových a také postupem obnovy pobělohorské farní sítě, jež se v první fázi soustředila na významnější místa s vyšší koncentrací obyvatelstva, poté na farnosti pravidelně obsazované v předbělohorském období a dobře majetkově zajištěné až po místa, která takto opatřena nebyla a k jejichž obnově došlo až v 18. století. Navazující kapitola probírá hmotné zabezpečení duchovenstva – farářů i jejich kněžských pomocníků, na němž se rozhodující měrou podíleli farníci, a také odvody dávek duchovenstvem arcibiskupovi a státu. Podobu a činnost farní správy výrazně ovlivňovalo vykonávání patronátních práv a povinností, z nichž k nejdůležitějším náleželo presentování kandidátů na uvolněná beneficia. Patronátním úřadům náležela důležitá pozice v záležitostech zádušního jmění, jeho správy a hospodaření s ním. Do patronátní i církevní agendy patřily i stavební záležitosti a vybavení kostelů. Poslední kapitola si všímá některých aspektů formace laiků a jejich přípravy k přijetí svátostí (křesťanská cvičení, misie, poutě aj). Do poloviny 18. století se ve zkoumaném okrsku podařilo splnit dva základní úkoly katolické církevní správy doby pobělohorské – obnovit farní síť a postarat se o její personální a materiální zajištění.


Alice Velková

Vývoj sociálních a demografických struktur české vesnice v 18. a 1. polovině 19. století
Datum obhajoby: 2. 6. 2004
Školitel: Prof. PhDr. Eduard Maur, CSc.
Oponenti: Doc. PhDr. Milan Hlavačka, CSc., PhDr. Pavla Horská, CSc.

Práce se zabývá proměnou sociálních struktur čtyř vybraných lokalit (Lhůta, Sedlec, Starý Plzenec, Šťáhlavy), které byly součástí západočeského panství Šťáhlavy ležícího u Plzně. Je rozdělena do čtyř základních oddílů. První z nich seznamuje s tématem, stavem bádání a základními charakteristikami zkoumaného panství. Druhý se zabývá otázkami spojenými s dědickým právem a transfery poddanských usedlostí. Třetí část je věnována výzkumu sociální mobility, pro niž byla zvolena metoda výzkumu tří kohort narozených, konkrétně v letech 1691–1700, 1741–1750, 1791–1800. Tyto tři základní oddíly jsou doplněny ještě další částí, která obsahuje dva mikrohistorické exkursy. V prvním je zkoumána sociální mobilita dětí, které se narodily ve sledovaných kohortách a pocházely z různých sociálních prostředí. Druhý mikrohistorický exkurs se týká držitelů více poddanských usedlostí, kteří měli během svého života více příležitostí k proměnám svého sociálního statutu než držitelé jediné nemovitosti.

Základní metodický přístup, z něhož práce vyšla, spočíval v rekonstrukci rodin, pro niž byly z matrik excerpovány údaje o narození, sňatku a úmrtí více než 15 000 osob. S excerpcí bylo započato k roku 1651, kdy byla ve farnosti Starý Plzenec založena první matrika narozených, a její základní část byla ukončena k roku 1835. Data získaná rekonstrukcí rodin byla kombinována s údaji z dalších pramenů, především z pozemkových knih, z nichž bylo získáno 856 zápisů z let 1686–1850. Jako další prameny byly využity seznamy poddaných a knihy listin z první poloviny 19. století, urbář z roku 1719 a katastry. Práce je založena na kombinaci makro- a mikrohistorického přístupu, kdy jsou obecná zjištění konfrontována s praxí ve zkoumaném regionu.

Práce přináší nové poznatky, které se týkají poddanské rodiny, sociální mobility a majetkových otázek poddaných, ale též vztahu mezi poddanými a vrchností. Práce ukázala, že poddaní měli značnou autonomii v rozhodování ohledně svých majetkových záležitostí, což se projevilo i na změně jejich přístupu k transferům nemovitostí, kterou je možné pozorovat od začátku 19. století. Zatímco v 18. století se poddaní snažili vybudovat rodových majetek, což znamenalo, že bylo v jejich zájmu vybrat svého nástupce buď z vlastních dětí, nebo z dalších blízkých příbuzných, od 19. století převládá snaha po majetkovém prospěchu transakce. To znamená, že poddaní jsou více ochotni prodat svoji usedlosti i nepříbuznému kupci, pokud jim tento krok přinese zisk. Transfery poddanských nemovitostí výrazným způsobem ovlivnila i změna dědického práva, k níž došlo v roce 1787. Zatímco dříve se na Šťáhlavsku uplatňovala zásada, podle níž se dědicem usedlosti stával nejmladší hospodářův syn, legislativní změna z roku 1787 poskytla toto právo naopak synu nejstaršímu. Změna dědického práva měla významný dopad na všechny členy rodin usedlých hospodářů. Hospodáři se mnohem častěji než dříve dožili dospělosti svého dědice, mohli ovlivňovat i výběr jeho nevěsty a zvolit nejvhodnější dobu pro předání usedlosti tak, aby co nejlépe zabezpečili i ostatní své děti. Zvýšila se rovněž pravděpodobnost hospodářské kontinuity, neboť se omezila potřeba prozatímních hospodářů. Zároveň se snižovalo i ekonomické zatížení začínajícího hospodáře, neboť změna dědického práva prodloužila období, kdy mohl hospodář spořit peníze pro své děti. Důležité závěry přinesla i analýza vztahu sňatku dědice a okamžiku nástupu na usedlost, když se nepotvrdila ve starší literatuře uváděná hypotéza, podle níž se dědic mohl oženit až poté, co se stal samostatným hospodářem. Rovněž výzkum sociální mobility ukázal, že v průběhu 18. století dochází k stabilizaci rodin, což s sebou neslo zmenšení míry migrace. Zároveň však čím dál více roste důležitost sociálního původu, který se stává limitem pro další společenský vzestup jedinců.


Aleš Valenta

Finanční poměry české šlechty ve druhé polovině 18. století. Chlumečtí Kinští v letech 1740–1770
Datum obhajoby: 2. 6. 2004
Školitel: Prof. PhDr. Eduard Maur, CSc.
Oponenti: Prof. PhDr. Jaroslav Čechura, DrSc., Doc. PhDr. Bohumír Smutný, CSc.

Práce pojednává o finančních a majetkových poměrech české šlechty. Je založena na studiu účtů soukromé pokladny Kinských, jejich hospodářské korespondenci, dokumentech týkajících se ztrát v důsledku slezských válek apod. Úvodem se autor zabývá vzestupem Kinských mezi přední šlechtické rody v barokních Čechách, dále majetkovou situací Leopolda Kinského v roce 1740, kdy převzal chlumecký fideikomis, rovněž ekonomikou a daněmi velkostatku obecně. Zvláštní pozornost je věnována rozboru hospodářské a finanční situace chlumeckého dominia v roce 1740. Z tohoto roku se dochovaly měsíční peněžní cedule příjmů a výdajů. Rozbor ukazuje, že provozní a neprovozní výdaje překračovaly skoro o 20 000 zl výnos velkostatku Chlumec (jednoho z nejvýnosnějších v Čechách) s přivtělenými statky Kratonohy a Vinary, což bylo nutno řešit dalším úvěrem, jehož celková výše není k tomuto roku známa. O kritické situaci svědčí redukce dvora Kinských provedená hrabětem Leopoldem patrně v roce 1742 s úsporou asi 5 000 zl ročně.

Tato úspora byla však vyvolána zejména důsledky slezských válek, jimž je věnována další kapitola. Za léta 1741–1745 způsobila vojska obou stran na panství škody a ztráty v celkové výši 410 000 zl, což se rovná osminásobku ročního výnosu, vycházíme-li z 5 % kapitalizace panství, oceněného na 1 100 000 zl. Jestliže panství bylo již před rokem 1740 pravděpodobně vysoce zadluženo, tyto ztráty způsobily, že v příštích nejméně 25 letech vrchnost neustále balancovala na pokraji bankrotu.

Následuje výklad o hospodářské politice Leopolda Kinského před sedmiletou válkou. Je patrné, že vrchnost se pokoušela všemožně redukovat náklady (mj. nárůstem robotní práce) a hledat krátkodobé vydatné finanční zdroje, zejména prodejem dříví. Racionální hospodářské reformy byly za dané finanční situace a obrovského berního tlaku ze strany státu nemožné. Slezské války v tomto smyslu zapůsobily na agrární a sociální vývoj v Čechách jako retardační faktor.

Kritická finanční situace vedla několikrát k vyhlášení administrativní správy nad Kinského majetkem, což bylo opatření, k němuž v této době stát sahal raději než k bankrotu. Poprvé se tak stalo v roce 1753, podruhé v roce 1766, kdy byl chlumeckým pánem Leopoldův syn František Ferdinand. V Leopoldově době se jako finanční a právní poradce podílel na řízení panství František Leopold Buquoy, který pomáhal administrovat mnohá další zadlužená panství.

Závěrečná kapitola pojednává o úvěru a skladbě věřitelů Kinských. Splátky úroků pohlcovaly od čtyřicátých do šedesátých let zpravidla mezi 20–40 % všech výdajů hlavní pokladny. Podle stavu pasiv a aktiv z roku 1760 byla největších věřitelem Kinských aristokracie (41 %), následovaná církví s 22 %. V rámci aristokracie šla zhruba jedna třetina pohledávek na vrub rodinných příslušníků. Závěrečný exkurs do finančních poměrů litomyšlských Valdštejnů potvrdil dominanci aristokracie a církve v rámci aristokratického úvěru. Aristokracie byla tedy v různé míře jak věřitelem, tak dlužníkem.


Hedvika Kuchařová

Premonstrátská kolej Norbertinum v Praze (1637–1785) a strahovští premonstráti jako profesoři na pražském arcibiskupském seminář
Datum obhajoby: 12. 9. 2005
Školitel: Prof. PhDr. Josef Petráň, CSc.
Oponenti: doc. PhDr. Ivana Čornejová, CSc., PhDr. Martin Svatoš, CSc.

Hlavním tématem disertační práce jsou pedagogické kariéry strahovských premonstrátů, kteří působili na premonstrátské koleji Norbertinum ve Starém Městě pražském a vyučovali na arcibiskupském semináři. Rámec tvoří dějiny koleje od roku 1637 až do jejího definitivního zrušení v roce 1785 s ohledem na vznik a fungování podobných institucí v celém řádu a na dějiny a funkce arcibiskupského semináře a výuku v něm. Zvláštní pozornost je věnována tereziánským a josefínským reformám, které v důsledku vedly až k zániku instituce. V souvislosti s kariérami jednotlivých profesorů pak byla zkoumána také domácí studia: detailně v případě kláštera strahovského, výběrově u klášterů ostatních (Hradisko u Olomouce, Louka u Znojma, Nová Říše, Teplá, Želiv). Bio-bibliografické medailony jsou tvořeny základními životními údaji jednotlivých řeholníků jak před započetím, tak po ukončení pedagogické kariéry, detailním popisem pedagogického působení a soupisem rukopisných i tištěných odborných prací z tohoto působení vzniklých. Rukopisy i tisky jsou analyzovány jak po stránce formální, tak obsahové (s pokusem vztáhnout texty k obsahům prezentovaným především na pražské univerzitě a k soudobému filozofickému, kanonickoprávnímu a teologickému standardu). Autorka se pokouší rovněž shrnout místo pedagogické činnosti v průběhu životní kariéry řeholníka a nastínit další možnosti postupu, které se zpravidla členovi řádové intelektuální elity otvíraly. Parciální problematika raně novověkých vzdělávacích strategií jednoho řádu, resp. jedné církevní provincie (pražské arcidiecéze) je zasazena do středoevropského kontextu, případně (s ohledem na vliv jezuitského studijního řádu ratio studiorum) do souvislostí celoevropských.


Petr Maťa

Svět české aristokracie (1500–1700)
Datum obhajoby: 11. 5. 2005
Školitel: prof. Jaroslav Pánek
Oponenti: Prof PhDr. Jiří Pešek, CSc., prof. PhDr. Petr Vorel, CSc.

Práce zkoumá jednak sociální pohyb – jeho projevy i jeho mechanismy – v nejvyšších patrech české šlechtické společnosti v dlouhodobém horizontu dvou století raného novověku, jednak komplexní transformaci této společenské vrstvy ve vztahu k obecným civilizačním proměnám a k formování habsburské monarchie. Východiskem je předpoklad, že sociální proměny nelze redukovat na pohyb majetkových parametrů, nýbrž že jsou odvislé od široké palety sociálního jednání aktérů, které má jak hmotný aspekt, tak nemateriální rozměry a zahrnuje i oblast jednání, jež má symbolický charakter. Předmětem výzkumu nebyla šlechta en bloc, nýbrž pouze elitní část české šlechtické společnosti, konvenčně označovaná termínem „aristokracie“, která je chápána jako skupina proměnlivá, vnitřně rozrůzněná a vystavená sociálním otřesům. Výzkum si proto nekladl za cíl přesně vymezit její hranice, nýbrž pochopit soubor symbolů aristokratické výlučnosti, mechanismy selekce a reprodukce a systém kolektivních a individuálních strategií vedoucích k sociálnímu profitu. V metodologickém ohledu se práce volně inspiruje konceptem ekonomie sociálního jednání (Pierre Bourdieu) a analyzuje sociální pohyb jako nabývání, směnu a pozbývání různých typů „kapitálu“, aniž by však zmíněný koncept aplikovala mechanicky. Práce nastiňuje četnost a vzájemnou provázanost rovin, na nichž se odehrávala sociální reprodukce české vyšší šlechty, a rozkrývá rozmanitost sociálních strategií. Pohled osciluje mezi poznáním měnících se mantinelů a exemplárním přiblížením jednání konkrétních aktérů v konkrétních situacích. Výsledkem je pokus o souhrnný pohled na společnost české vyšší šlechty, a sice pohled z perspektivy sociálního jednání a jeho dlouhodobých proměn, jež vesměs souvisely s mocensko-politickými proměnami regionu, a tedy především s integrací zemí České koruny do soustátí rakouských Habsburků.


Zdeněk R. Nešpor

Pietas bohemica transformata. Proměny české lidové zbožnosti a jejích zdrojů v 18. a 19. století se zvláštním zřetelem k východočeskému prostoru
Datum obhajoby: 30. 9. 2005
Školitel: Prof. PhDr. Eduard Maur, CSc.
Oponenti: Prof. PhDr. Josef Petráň, CSc., Prof. PhDr. Petr Vorel, CSc.

Předkládaná práce je věnována studiu české lidové zbožnosti – jejích proměn i trvání – v období přechodu od „předmoderní“, heteroreferenční společnosti přes společnost procházející osvícenskými modernizačními změnami až k počátkům moderní, autoreferenční společnosti. Z tohoto důvodu, stejně jako vzhledem k důležitosti vnějších institucionálních změn, bylo zvoleno období od tzv. Opočenské rebelie (1732) do vydání Protestantského patentu (1861), respektive zástavy podávání výročních zpráv o náboženských sektářích, které mimo jiné zahrnuje vydání Tolerančního patentu, růst nacionálního hnutí, revoluci roku 1848 a vydání Protestantského provizoria. Práce se soustřeďuje především na východočeský prostor, protože tam byla v předtolerančním období největší koncentrace tajných nekatolíků, respektive po vydání Tolerančního patentu protestantů reformovaného i augsburského vyznání a tolerančních sektářů, stejně jako se tam později v největším rozsahu objevily malé protestantské církve a transformované podoby sektářského hnutí. I když menšinová religiozita pro svůj nepovolený nebo jen částečně povolený charakter představovala v pramenech lépe zachycený typ lidového náboženství, autor se snaží i o charakterizaci většinového, alespoň formálně katolického lidového náboženství a jeho textových zdrojů.

Výzkum vycházel z kombinace historicko-sociologických a historicko-antropologických přístupů, umožňujících hlubší průnik k náboženským představám neprivilegovaných sociálních vrstev. Vzhledem k charakteru dostupných pramenů byla věnována soustavná pozornost také „žánrům“ stojícím na pomezí intelektuálně/sociálně/mocensky elitního diskursu a lidové religiozity, protože pramenů lidové provenience není dostatek a obvykle jsou systematicky ovlivněny okolnostmi svého vzniku. Vedle nich proto byla široce sledována i dobová literární produkce, její (lidová) recepce a její dopady, přičemž lidové a pololidové náboženské texty byly obsahově i formálně komparovány s literaturou určenou elitám a jimi tvořenou. Hlavními pramennými zdroji byla jednak tato dobová literatura, tištěná i rukopisná, a dále narativní i úřední prameny především církevní provenience (například výslechové protokoly, vizitační zprávy, korespondence, farní kroniky atp.), které byly doplňovány studiem dalších institucionálních pramenů, v tomto případě i s využitím existujících novodobých edic. Celkem byly použity archivní materiály z 28 fondů převážně církevních institucí nebo (v případě lidových náboženských textů) muzeí a knihoven, velmi často dosud badatelsky nepříliš využívaných (ÚK SAV Bratislava, ÚA SR ČCE Praha, některé SOkA); vedle toho bylo použito 104 starých tisků respektive dalších tištěných primárních pramenů ze sledovaného období a 80 novodobých edic. Použitá sekundární literatura čítá 716 položek, z toho 362 knih či jejich ekvivalentů.

Práce je rozdělena na pět základních částí, z nichž první diskutuje použité prameny a dosavadní literaturu k tématu a následující tři se pokoušejí o nastínění (lidově-) náboženské situace v obdobích od Opočenské rebelie do vydání Tolerančního patentu, od počátku Toleranční doby přes sociopolitické změny v období vlády Františka II. do konce doby předbřeznové a od vypuknutí revoluce roku 848 do vydání Protestantského patentu. V každé z těchto částí je jedna kapitola věnována postižení základních změn, jimiž organizovaná religiozita procházela v širším evropském kontextu, druhá institucionálním transformacím religiozity v habsburských dědičných zemích a zejména v Čechách, třetí soudobým teologickým diskursům na různých rovinách (elitní, pololidové a lidové náboženské představy, jejich změny a průniky sledované na základě textových pramenů), čtvrtá nepovoleným náboženským skupinám (v předtolerančním období tajným nekatolíkům a později náboženským sektářům) a pátá shrnujícímu pohledu na strukturní prvky lidové zbožnosti konkrétního období. Speciálnější rešerše, vesměs již publikované, byly odsunuty do exkursů v páté části práce.


Ivo Cerman

Vzestup domu Chotků. Životní styl úřednické šlechty v 18. století
Datum obhajoby: 3. 5. 2006
Školitel: Prof. PhDr. Eduard Maur, CSc.
Oponenti: Prof. PhDr. Jaroslav Čechura, DrSc., doc. PhDr. Bohumír Smutný, CSc.

Práce sleduje okolnosti společenského vzestupu šlechtického rodu Chotků z Chotkova, jehož příslušníci patřili mezi hlavní tvůrce tereziánských reforem. Sledujeme při tom souběžně několik oblastí činnosti a několik faktorů, které ovlivnily sociální pozici rodu: majetek, vzdělání a společenské vztahy. Práce se však neomezuje jen na poznání mocenských mechanismů, takže věnuje velkou pozornost intelektuálnímu světu Chotků a rodinnému životu v době sentimentalismu. Neomezuje se také jen na „pohyb nahoru“, nýbrž sleduje proměny rodu po tři generace, až po změnu rodu úřednické šlechty ve velkostatkáře. Tento postup umožňuje poznat myšlenkový svět šlechtických hodnostářů, kteří stáli v čele reformní habsburské monarchie a rekonstruovat jejich kulturní hodnoty.


Jana Hubková

Letáky o Fridrichovi Falckém jako pramen k vývoji a vnímání české otázky v letech 1619–1632
Datum obhajoby: 13. 9. 2006
Školitelka: Prof. PhDr. Lenka Bobková, CSc.
Oponenti: Prof. PhDr. Jaroslav Pánek, DrSc, Prof. PhDr. Ivo Barteček CSc.

V úvodní části práce (A) je leták představen jako polyfunkční médium. Autorka se zabývá jeho vývojem i funkcemi v českých a německých jazykových oblastech do počátku 17. století a podává přehled o historii dosavadního interdisciplinárního bádání na tomto poli. Část B je zaměřena na konkrétní rovinu, tedy na okruhy letáků, které se týkají Fridricha Falckého jako falckraběte, krále, vzdorokrále, vyhnance i symbolu naděje. Závěrečná část (C) je věnována rekapitulaci hlavních rysů česko-falcké i císařské publicistiky a srovnání mediálních podob Fridricha s jeho historiografickým obrazem. Součástí práce jsou dva soupisy letáků (1-310; I – CXX), tabulky s údaji o původcích a provenienci tisků, edice pramenů a velký počet vyobrazení.


Petra Mašitová

Pozůstalostní inventáře raně novověké šlechty v opavském a krnovském knížectví jako pramen k dějinám každodennosti (1650–1740)

Datum obhajoby: 28. 2. 2007 Školitel DP: prof. PhDr. Jaroslav Čechura, DrSc. Oponenti DP: prof. PhDr. Eduard Maur, CSc.; doc. PhDr. Radek Fukala, PhD. Hlavním cílem práce bylo přiblížit svět hornoslezské šlechty na přelomu 17. a 18. století. Pramennou základnu disertační práce tvořila pozůstalostní agenda uložená v Zemském archivu v Opavě, ve fondu „Hejtmanský úřad knížectví opavsko-krnovského v Opavě 1507–1784“. Studované pozůstalostní inventáře pocházejí z období ohraničeného roky 1650 a 1740 a omezují se na území historického opavského a krnovského knížectví, jež obě zůstala až do dnešní doby součástí ČR. Předmětem disertační práce byla všestranná (mikro)analýza a porovnání šlechtických pozůstalostních inventářů v počtu zhruba 20. Jednalo se o pozůstalostní inventáře osob z rodů působících na území Horního Slezska, např. Bruntálských z Vrbna, Boků z Burgvic, Hodiců z Hodic, Eichendorfů, Vlčků z Dobré Zemice, Vaneckých z Jemničky, Rottemberků z Ketře, Želeckých z Počernic, Brixů z Moncle a Sedmoradských ze Sedmoradu.

Zkoumané pozůstalostní inventáře umožnily studovat zejména problematiku šlechtických rezidencí. Inventáře obsahují popisy venkovských šlechtických rezidencí, kterými mohly být jak skromné tvrze, tak okázalé zámky. Pozůstalostní soupisy jsou v tomto ohledu naprosto nenahraditelnými typy pramenů, protože zmiňované šlechtické rezidence již v některých případech fyzicky neexistují nebo byly v následujících staletích velmi radikálně přestavěny a jejich podoba z přelomu 17. a 18. století již není zřetelná. Kromě šlechtických rezidencí byly zkoumány osobní předměty (oděvy, cennosti, zbraně a knihy) jednotlivých aristokratů. Je možné prohlásit, že šlechtici z „periferie“ habsburské monarchie nijak nezaostávali ve sledování módních trendů a pořizovali si také, podle svých majetkových poměrů,  luxusní textilie a doplňky ze zahraničí, stejně jako šlechta v „centrech“. Podkapitola cennosti sleduje širokou škálu předmětů zhotovených z drahých kovů – šperky, předměty denní hygieny a kuchyňské nádobí a náčiní. Tyto objekty plnily zpravidla kromě své funkce reprezentativní i úlohu tezaurace majetku. Na zámcích byly uschovány rovněž sbírky zbraní a vojenské výzbroje a výstroje. Neméně zajímavým historickým materiálem jsou popsané šlechtické knihovny. Počty knih se pohybují od několika málo kusů až po několik tisíc. Poslední kapitola je věnována „zámeckým archivům“ písemností.

Každodennost v rovině materiální kultury šlechty, která působila na území opavského a krnovského knížectví v období raného novověku, se jeví jako zcela srovnatelná se životním standardem šlechty žijící v jiných částech habsburské monarchie, například v regionu jižních Čech. Nelze říci, že by šlechtici byli více ovlivněni vratislavským, pražským nebo vídeňským prostředím. Šlechta se projevuje v naprosto kosmopolitním duchu (alespoň v evropském rámci), například zaměstnává umělce italského původu, objednává si luxusní předměty denní potřeby ze zahraničí (mobiliář, oblečení) a pochopitelně ovládá více než jeden jazyk (kromě češtiny nejčastěji němčinu, ale i francouzštinu a italštinu).


Jan Zdichynec

Ženské kláštery Horní Lužice mezi duchovní a světskou mocí v 16. a 17. století
Datum obhajoby: 11. 4. 2007
Školitel: prof. Lenka Bobková, prof. Marie-Elisabeth Ducreux[3]
Oponenti: prof. Robert Descimon, prof. Libuše Hrabová, prof. Eduard Maur

Disertace se soustřeďuje na vývoj kontemplativních ženských klášterů Horní Lužice, tj. domů cisterciaček Sankt Marienthal a Sankt Marienstern a konventu magdalenitek v Lubáni, a jejich panství v raném novověku. Tyto řeholní domy přežily vedle budyšínské kapituly jako jediné katolické instituce ve většinově luteranizovaném regionu od středověku až do současnosti.

Po úvodních úvahách o monasteriologickém bádání a o možnostech uplatnění modernějších historických metod na klášterní problematiku následuje přehled relevantní historiografie a podrobná analýza použitých pramenů. Při vážení faktorů, které umožnily soužití katolických institucí s převážně protestantským okolím, bylo třeba nejdříve prozkoumat místo ženských klášterů v hornolužické společnosti. Život klášterů „starých řádů“ v raném novověku totiž – přinejmenším stejně silně jako vlivy protestantské reformace i katolické reformy – určovaly faktory politické, (církevně)správní, společenské i ekonomické, obvykle v návaznosti na dosavadní tradici.

Práce se dále zabývá průběhem protestantské reformace v Horní Lužici a jejím působením na ostatní zdejší kláštery. V 16. století bylo třeba především zajistit organizační bázi, jež by po rozpadu dosavadních řádových i diecézních vazeb zajišťovala další existenci ženských klášterů. V polovině 16. století navíc všechny tři kláštery překonávaly značné obtíže hospodářské a společenské. V práci je analyzováno působení různých autorit na kláštery, řádových, diecézních i světské moci. Líčení uzavírá mikrohistorická sonda do vnitřní krize klášterů ve druhé polovině 16. a na začátku 17. století, poznámky k osazenstvu klášterů a vývoji klášterních panství, zejména v náboženské a církevní rovině.

Jedním z cílů práce bylo nastínit širší souvislosti krize a obrody cisterciáckého řádu v raném novověku, ale i vazby hornolužických ženských klášterů na Čechy. Také paralelní sledování klášterů St. Marienthal, St. Marienstern a Lubáň je určitou novinkou. Disertace přispívá také k poznání spletitých duchovních poměrů 16. a 17. století na dosud zřídka studovaném příkladě klášterních panství.


Oldřich Kortus

Sasové v Čechách v letech 1631 a 1632
Datum obhajoby: 13. 2. 2008
Školitel: Prof. PhDr. Jaroslav Čechura, DrSc.
Oponenti: Prof. PhDr. Lenka Bobková, CSc., Doc. PhDr. Radek Fukala, Ph.D.

Disertační práce se věnuje tématu tzv. saského vpádu do Čech; tažení a pobytu saské armády v Českém království od listopadu roku 1631 do června roku následujícího. Na základě současného stavu bádání je možné se domnívat, že saský maršál Jan Jiří Arnim podnikl tažení bez vědomí saského kurfiřta Jana Jiřího I. Ten nejprve s celou akcí nesouhlasil a pokoušel se postupujícího maršála zastavit (bez úspěchu). Nakonec však kurfiřt neměl jinou možnost, než Arnimovo tažení do Čech akceptovat.

Saského velitele k tažení vedly pravděpodobně dva důvody: 1) trvající nebezpečí vpádu císařských jednotek do Saska, 2) nebezpečí vpádu švédské armády do Českého království za podpory pobělohorských exulantů. To by mohlo znamenat ohrožení kurfiřtova potencionálního spojence Ferdinanda II. Vpád vojska, v jehož řadách sloužili exulanti ve vysokých důstojnických hodnostech, včetně švédského generála Jindřicha Matyáše hraběte z Thurnu, by mohl mít za následek prosazování plánů a zájmů této skupiny. Návrat k předbělohorským poměrům, znovunastolení dosud žijícího českého korunovaného krále Fridricha a následný vznik kalvínského království v sousedství luteránského Saska nebyl rozhodně v zájmu kurfiřta Jana Jiřího. Také zástava obojí Lužice představovala pro Wettiny možný lákavý zisk.

Jakmile se Sasové dozvěděli o útěku místodržících a vojenské posádky z Prahy, využili situace a rychle postupovali do vnitrozemí směrem k hlavnímu městu království, které obsadili 15. listopadu. K postupující saské armádě se přidali čeští pobělohorští exulanti. Soužití pražského obyvatelstva, saské armády a navrátivších se exulantů bylo až do příchodu císařských vojsk 25. května 1632 velmi napjaté. Např. rady pražských měst neustále zdůrazňovaly svou věrnost králi Ferdinandu II. Ani kurfiřt a ani saští důstojníci nepodporovali aktivity exulantů v Praze a nesouhlasili s nimi. Poměrům v Chebu a na Chebsku, které se od Prahy a ostatních obsazených měst lišily, je věnována další kapitola.

Předposlední kapitola práce o každodennosti armády v době saského tažení do Čech byla sepsána na základě řady dosud neznámých pramenů uložených zejména v archivech v Drážďanech a ve Vídni. Pozornost byla věnována řadě aspektů tehdejšího života císařských i saských vojáků: struktuře jednotlivých pluků, verbování pěších i jízdních jednotek, jejich výzbroji a výstroji, výcviku a zacházení se zbraní. V ojedinělých případech bylo možné na základě pramenů sledovat, jak vnímalo přítomnost obou armád v zemi civilní obyvatelstvo a do jaké míry a jakým způsobem jej postihl tento epizodický válečný konflikt. Závěrečná kapitola práce je věnována českým pobělohorským exulantům.

Zpracování tématu přineslo nová zjištění o přítomnosti saské armády v Čechách, o organizaci saské armády a o každodenním životě vojáků i civilního obyvatelstva ve sledovaném období. Kapitola o českých pobělohorských exulantech zcela vyvrací dosud učiněná zjištění o saském vpádu.


Jan Kilián

Mělník za třicetileté války
Datum obhajoby: 25. 6. 2008
Školitel: prof. PhDr. Eduard Maur, CSc.
Oponenti: doc. PhDr. Václav Ledvinka, CSc., doc. PhDr. Irena Korbelářová, CSc.

V disertaci byly sledovány vybrané aspekty z dějin královského věnného města Mělníka v období třicetileté války (1618–1648). Struktura práce vycházela z možností, daných stavem dochování městského archivu a komplementárních dokumentů, stejně jako ze tří stěžejních cílů, stanovených na počátku výzkumu. Tyto tři cíle – podoba a vývoj městského organismu, proměny městského hospodářství konfrontovaného s válečnou realitou, prozkoumání válečného prožitku městských obyvatel – byly doplněny o standardní soupis pramenů a literatury a o úvodní kapitolu, ve které jsou kromě položení nejzásadnějších otázek řešeny zvláště stav výzkumu dané problematiky, obsah pramenné základny a teoreticko-metodologické aspekty přístupu ke studii. Ve druhé kapitole je pozornost upřena na podobu města, na jeho strukturu a stratifikaci, na demografii, na kulturu jeho obyvatel a na jeho elity. Pozoruhodná jistě byla intelektuální úroveň malého města v předbělohorské době a úroveň jeho školství, oboje za války fatálně postižené a stagnující, ba upadající. Naopak, o populačním regresu jen v důsledku války nelze, s odvoláním na výsledky výzkumu, hovořit, ačkoli válečná léta byla provázena značnou depopulací, mj. v důsledku morové rány na přelomu let 1631–1632, náboženské emigrace nebo uprchlictví před vojáky. Nejvíce počet mělnického obyvatelstva poklesl ve čtyřicátých letech 17. století, kdy se k uvedenému přidaly ještě opakované švédské útoky. Přesto je nezpochybnitelné, že se místní populace dokázala během několika málo mírových let z útlumu vzpamatovat a že i mizející původní obyvatelstvo bylo průběžně doplňováno novými usedlíky.

Překvapivé je zjištění o národnostní vyhraněnosti města ve sledovaném období – kromě Čechů zde jiné národnosti vlastně nenacházíme, ani Židy a Němce. Co se výsledků průzkumu mělnických profesí týče, dělilo se město, podobně jako jiná, na obchodníky, řemeslníky, živnostníky, služebníky a představitele byrokratických a intelektuálních zaměstnání. Nejpodstatnější složku obživy mělnických obyvatel nicméně představovalo zemědělství, respektive vinařství a ovocnářství. Měšťanská kultura, opírající se o hospodářský blahobyt, byla v Mělníce ještě i na počátku třicetileté války na solidní úrovni. Zámožní mělničtí obyvatelé se odívali do drahých látek a kožešin, zdobili se šperky, budovali si doma knihovny, na zdi zavěšovali obrazy, pořizovali si drahé mapy, bavili se lovem, hudbou a společenskými hrami, jejich hroby zdobily honosné náhrobní kameny. To vše v období dlouhého válečného konfliktu prakticky mizí. Městskou špičku tvořila úzká skupina nejzámožnějších měšťanů, většinou majitelů největších domů a rozlehlých nemovitostí. Prosopograficky byl prozkoumán a typologizován její vzorek s cílem získat představu o jejím utváření a restrukturalizaci ve válečných letech, o budování majetkové domény, o jejích rodinných a sociálních strategiích, vztazích apod. Studium prokázalo ústup tradičních rodin, strategické sňatky jako způsob průniku mezi elitu, katolictví a konverze jako odrazový můstek ke kariéře, populační nedostatek elit ve čtyřicátých letech, spojený s jejich doplňováním, i ekonomický úpadek elit ve stejné době.

Další kapitola měla za cíl analýzu městského hospodářství, založeného zvláště na vinařství a vlastním vrchnostenském statku s režijním podnikáním, stejně jako analýzu městského zadlužení a vyrovnávání se s ním.

Cílem následné části disertace pak byl průzkum válečného prožitku města, zvláště vzájemného vztahu městských obyvatel a vojáků, skutečných i potenciálních obranných mechanismů města, aspektů konfesního absolutismu a dopadů válečné reality na mentalitu konfliktem postižených lidí. Bylo snad prokázáno, že by představa českého města, a potažmo i venkova, nedisponujících žádnými možnostmi, jak válečné realitě vzdorovat, mohla být značně zavádějící. Na poli náboženském bylo sledováno, jak i v Mělníce postupně došlo k zásadnímu přerodu, na jehož konci se z původně čistě kališnického města stalo katolicky pravověrné sídlo. Pozornost byla rovněž upřena na výzkum mezilidských vztahů s cílem odhalit v nich stopy jednání pod tíhou válečných okolností.


Martin Holý

Výchova a vzdělávání české a moravské šlechty (1500-1620)
Datum obhajoby:22. 10. 2008
Školitel: Prof. PhDr. Jaroslav Pánek, DrSc.
Oponenti: Doc. Mgr. Marie Koldinská, PhD., Doc. PhDr. Václav Ledvinka, CSc.

Disertační práce M. Holého se zaměřila na výchovu a vzdělávání šlechty z českých zemí v letech 1500-1620. Jejím primárním cílem bylo postihnout především a) jejich vývojové trendy; b) jejich obsah, při jehož sledování vycházel autor ze soudobého školského systému, tedy jednotlivých typů vzdělávacích institucí, a ze struktury hlavních složek šlechtické edukace a c) topografii studií nobility. Vedle úvodu a závěru je disertace rozdělena na sedm kapitol. První z nich se zabývá nejranější výchovou urozených dětí v prostředí šlechtického fraucimoru, v jehož péči zůstávali chlapci na rozdíl od dívek většinou do věku sedmi let. Děti si zde osvojily mateřský jazyk, byly jim vštípeny základy společenského chování i náboženství a mohly se snad někdy stát i částečně gramotnými. Dále již probíhala edukace dívek a chlapců odděleně. Pro mužské potomky přicházely v úvahu různé varianty další výchovy a vzdělávání. Na první z nich, totiž soukromou edukaci, již zajišťovali především šlechtičtí vychovatelé, se zaměřuje druhá kapitola. V centru pozornosti té následující jsou pak studia šlechty na městských, církevních i jiných latinských partikulárních školách v českých zemích, v Lužicích a ve Slezsku. Další část práce se soustřeďuje na vzdělávání se urozenců na latinských školách v zahraničí. Právě studia na partikulárních vzdělávacích institucí zaměřená vedle zvládnutí základů sedmera svobodných umění především na co nejdokonalejší osvojení si latinského jazyka v písemném i ústním projevu tvořila i u šlechty základ jejího vzdělání. Absolvovaly je přinejmenším stovky šlechticů. Možnosti edukace urozených byly však často kombinovány. V různém věku i fázi výchovy a výuky šlechticů se mohlo dostat místa i dvořanské výchově, a to u řady typů evropských dvorů 16. a prvních desetiletí 17. století. Na ni se zaměřuje další kapitola. Následně jsou pak analyzovány tzv. kavalírské cesty, jež tvořily poslední fázi ve výchově a vzdělávání šlechtice. Na edukaci urozených dívek a její specifika se soustředí poslední kapitola. Závěr práce načrtá nejen některé z jejích základních tezí, ale také možnosti dalšího výzkumu.


Jiří Woitsch

K hospodářskému využití lesa v raném novověku. „Lesní řemesla“ v 17. a 18. století
Datum obhajoby
: 10. 6. 2009
Školitel: Prof. PhDr. Eduard Maur, CSc.
Oponenti: Prof. PhDr. Josef Petráň, CSc., Doc. PhDr. Václav Matoušek, CSc.

Tématem práce je skupina výrobních oborů, které jsou zhruba od 2. poloviny 18. století souhrnně označovány  jako tzv. lesní řemesla (Waldgewerbe). Mezi nejrozšířenější obory lesních řemesel ve střední Evropě ve sledovaném období patřilo popelářství a související draslářství (výroba potaše), uhlířství, dehtářství a s ním opět úzce provázané kolomaznictví, smolařství a konečně koptářství. Ostatní odvětví (např. loupenictví) lze označit za marginální.

Konkrétní popis a analýza ekonomických, kulturních, sociálních, technologických a dalších aspektů rozvoje lesních řemesel a života lesních řemeslníků jsou soustředěny zejména na časový úsek 17.–19. století. Teritoriálně se předkládaná práce orientuje na Čechy a částečně na celé habsburské soustátí, ve vyšších rovinách na důležité jevy evropské a celosvětové. Vzhledem k tomu, že rozšíření jednotlivých lesních řemesel v Čechách bylo nerovnoměrné a tím pádem i jejich odraz v historických pramenech je nevyvážený, výzkum se orientoval spíše na obecnější, celozemsky platné charakteristiky lesních řemesel. Dílo staví v materiálových pasážích převážně na archivních a tištěných pramenech. Metodologicky se jedná o text kombinující přístupy hospodářských a sociálních dějin (zejména dějin lesů a lesnictví), dějin vědy a techniky resp. komparativního studia ergologie rukodělné malovýroby, ve kterém má největší tradici národopis. Produktivní je též využití podnětů skandinávské a britské postprocesuální archeologie (koncept utmark), dějin vegetace a tzv environmentálních dějin. Gnoseologicky zásadní částí práce je prezentace výsledků série etno-archeologických rekonstrukčních experimentů, které zásadně napomohly k nové interpretaci písemných pramenů.

Lesní řemesla jsou v práci pojímána jako skupina ekonomických (subsistenčních) aktivit, která spadá spolu ze zemědělstvím, lovem a sběrem provozovaným v raném novověku v lesích, k tradičnímu systému využívání přírodních zdrojů. Tento systém aktivit, kterým soudobá společnost výrazně ovlivňovala životní prostředí a obstarávala si zdroje obživy, byl významný pro každodenní život lidí žijících v blízkosti lesů, avšak zároveň byl až do nástupu moderních forem lesního hospodaření integrální součástí využívání lesů jejich vlastníky (pozemkovými vrchnostmi). Lesním řemeslům lze připsat několik základních charakteristik. Za prvé, jedním z jejich nejdůležitějších až definičních rysů je takřka absolutní vázanost na les, a to jak surovinová, tak, a to je třeba zvláště zdůraznit, prostorová – ve smyslu lokalizace výroby. Druhou základní charakteristiku lesních řemesel můžeme označit jako technologickou. Pro všechny studované obory je typické, že při zpracování dřeva a dalších surovin využívají tzv. chemické technologie – zejména pyrolýzu, suchou destilaci, filtrační postupy, žíhání atd. Lesní řemesla zatřetí definuje zvláštní sociálně-ekonomické postavení výrobců, které se projevuje např. v rovině majetkové či ve vztazích vůči pozemkovým vrchnostem. U některých skupin lesních řemeslníků lze dále zaznamenat i specifika náboženská/etnická.


Markéta Seligová

Demografické, hospodářské, sociální a rodinné aspekty života venkovských poddaných v 18. století
Datum obhajoby: 10. 6. 2009
Školitel: Prof. PhDr. Eduard Maur, CSc.
oponenti: PhDr. Pavla Horská, CSc., doc. PhDr. Ludmila Sládková, CSc.

Práce se zabývá studiem ekonomických, demografických a sociálních podmínek života poddaných na severočeském panství Horní Police v 18. století. Práce je založena na předpokladu, že i přes pestrou škálu individuálních osudů lze vysledovat sociálně a genderově podmíněné typické průběhy života, tzv. životní cykly. Pramenně se práce opírá především o hornopolické poddanské seznamy, jejichž v podstatě souvislá řada začíná rokem 1709. Tento klíčový pramen pro studium jak životních cyklů, tak celé řady demografických ukazatelů, byl doplňován rozborem jednak dalších materiálů vzešlých z činnosti vrchnostenské kanceláře, jednak církevních matrik a státních katastrů.

Velký prostor je v práci věnován výzkumu okolností, které podstatně ovlivňovaly životní osudy jedinců: hospodářských poměrů v regionu, závislých se ve sledované době především na přírodních a klimatických podmínkách, demografických poměrů, které zejména v otázce dostupnosti sňatku byly významně provázány s ekonomickými podmínkami, sociální skladby sledované populace a role dostupnosti půdy při utváření osudů lidí a v neposlední řadě i forem domácností. Prostřednictvím výzkumu těchto okolností se práce snaží dospět k charakteristice životních cyklů jakožto modelových průběhů života poddaných, žijících v určitém sociálně-hospodářském, právním a rodinném kontextu a posoudit, nakolik se v individuálních životních osudech mohla uplatnit náhoda či svobodná volba, jež činily běh života určité osoby atypickým.

V souvislosti se studiem životních cyklů je zdůrazněna zejména otázka prostorové mobility poddaných  (s ohledem na silně rozšířenou praxi služby rozmanitého typu) resp. závislosti mobility na věku sledovaných osob, a otázka vstupu do manželství resp. souběžnosti tohoto kroku se získáním usedlé sociální pozice („niky“). V souvislosti se vyššími věkovými kategoriemi je věnována pozornost okolnostem, za jakých býval předán majetek mladší generaci. Sledované otázky spolu se zjištěnými formami rodinného soužití jsou dávány do souvztažnosti se specifickými sociálně–ekonomickými poměry na Hornopolicku, které by bylo možno charakterizovat jako proroindustriální.


Anotace disertačních prací shromáždili a redakčně upravili Oldřich Kortus a Jan Zdichynec

[1] Anotace jsou seřazeny chronologicky, podle data obhájení práce.
[2] Anotaci z němčiny přeložil a upravil Jan Zdichynec.
[3] V rámci programu co-tutelle mezi Ecole des hautes études en sciences sociales, Paris a Filosofickou fakultou University Karlovy, Praha.