Historie – Otázky – Problémy


Seminář českých raně novověkých dějin ÚČD FF UK – anotace diplomových prací (2006 -2008)

 

Jaroslav Pleskot

Apelační soud v letech 1548–1620. Vznik, pravomoc a činnost

Diplomová práce je příspěvkem k právním dějinám raného novověku. Zabývá se působením apelačního soudu ve druhé polovině 16. století a v prvních dvou desetiletích 17. století. Jde o počáteční fázi působení soudu, kdy docházelo k jeho formování, utváření rozhodovací a procesní praxe, prosazování jeho pravomoci a rovněž růstu jeho prestiže. Předmětem studia je relativně dlouhé období, kdy se postavení a činnost apelačního soudu a částečně i procesní otázky řídily nepříliš podrobnou zřizovací instrukcí Ferdinanda I. z roku 1548, která platila až do roku 1628, kdy ji nahradil reskript Ferdinanda II. Autor práce popisuje, jak se prosazovala pravomoc apelačního soudu, a to nejen v Čechách, ale i ve vedlejších zemích Koruny české s důrazem na Moravu. Dále sleduje, jak se vyvíjelo složení soudu, zabývá se problematikou takzvaných naučení a slepých ortelů, rolí soudu při kodifikaci městského práva a sjednocování rozhodovací činnosti městských soudů. Zmiňuje se též o finančním ohodnocení či společenské prestiži apelačních radů. Práce věnuje značnou pozornost procesním otázkám, přičemž vychází jak z normativních pramenů, tak rozsudků, popřípadě naučení apelačního soudu. Všímá si nejen odlišností mezi zněním psaných norem a jejich skutečnou aplikací, ale též případů, kdy pestrá praxe musela dotvářet chybějící psaná pravidla. Kromě literatury a pramenných edic čerpá diplomová práce z archivních pramenů, které dosavadní literatura o apelačním soudu ani zdaleka nevyužila, a to především z fondů Apelační soud v Národním archivu a Archiv města Mladá Boleslav ve Státním okresním archivu Mladá Boleslav.


Pavla Jirková

Testamentární praxe v Jihlavě v letech 1578–1590 (testament jako pramen pro dějiny rodinných struktur, historickou demografii a sociotopografii)

Soubor dvou set osmdesáti devíti jihlavských testamentů z období 1578–1590 byl podroben analýze ze tří hledisek. Jde o dnes již pokročilejší studium rodinných struktur na základě výpovědní hodnoty testamentů, dále o analýzu dat důležitých z hlediska historické demografie, a konečně z hlediska sociotopografie. Obě posledně jmenovaná zaměření v různosti sledovaných aspektů u nás nebyla dosud v souvislosti s rozborem testamentů zřetelněji uplatněna. Možné důvody skutečnosti, že testamenty žen tvořily pouhých 28 % z celého vzorku testamentů, byly zkoumány na základě sondy. Autorka práce zjišťovala, nakolik testátoři ve svých kšaftech uváděli charakter nabytého majetku. V naprosté většině se takové zmínky nacházely v testamentech svobodných osob, především žen. Zajímavých výsledků bylo dosaženo rozborem jihlavských testamentů v souvislosti s morovou epidemií roku 1583. Byl zjištěn násobek počtu testamentů (2,5) oproti běžnému ročnímu průměru. Lze vysledovat obrovský nárůst testamentů především u mladých svobodných lidí, hlavně žen. Dále byla věnována pozornost otázce počtu vlastních dětí, jimž testátoři odkazují majetek (rozdílné výsledky dle pohlaví a rodinného stavu testátorů; početní změny v čase). Konečně výsledky sociotopografické analýzy podaly přehled o rodinné a sociální situaci pěti testátorů, zároveň s určením místa jejich bydliště v rámci ulice či předměstí.


Markéta Novotná

Karlštejnská manská soustava

První dvě kapitoly diplomové práce se zabývají pojetím lén a lenního práva v české a zahraniční historiografii. Rozboru karlštejnské manské soustavy předchází oddíl věnovaný vzniku a vývoji karlštejnského panství, především ve spojitosti s takzvanou kamýckou vilikací, jejíž zboží se stalo základem karlštejnského dominia. Co se týká vlastní karlštejnské manské soustavy, práce mapuje její vývoj od 14. do 19. století, přičemž podrobněji byla zpracována doba starší s mezníkem v roce 1625. Autorka se domnívá, že podstatným důvodem jejího vzniku a výrazně dlouhé existence nebyla jen podpora hradu a jeho zázemí, jak se obecně předpokládá, nýbrž především vytvoření rezervoáru zboží, jímž panovník mohl volně dle své vůle disponovat a propůjčovat svým služebníkům, často úředníkům u dvora. Danou problematiku zasazuje do širších vazeb na území bývalého přemyslovského hvozdu, kde poukazuje například na takzvaná vyšehradská léna. V neposlední řadě rovněž sleduje komplikované sociální a společenské struktury podílející se na existenci lenní soustavy.


Radek Bacík

Přibík Jeníšek z Újezda. Úředník v pobělohorské době

Diplomová práce sleduje životní osudy nižšího šlechtice Přibíka Jeníška z Újezda, kterému pobělohorské poměry nabídly výraznou šanci podílet se na správě Českého království. Katolické vyznání i oddanost habsburskému domu jej sice zdiskreditovaly v očích direktorské vlády, o to větší příležitost k uplatnění však získal po Bílé hoře. Ve funkci královského prokurátora vypracovával žaloby na exponenty proticísařské rebelie, nejprve u exekuční a poté i u konfiskační komise. Dlouhých šestnáct let zastával úřad podkomořího královských měst, aby svou životní pouť zakončil jako nejvyšší písař království. Předložená práce rámcově rekonstruuje příbuzenské a majetkové poměry celého rodu od konce 15. do počátku 18. století, kdy Jeníškové (respektive páni z Újezda) stanuli „na jevišti dějin“. Hlavní pozornosti se dostává právě Přibíku Jeníškovi jakožto nejvýznamnějšímu členu rodu. Samostatnou kapitolu představuje Přibíkova majetková politika podmíněná pobělohorskými konfiskacemi. Pozornosti se v diplomové práci dostalo také Přibíkovu zakladatelskému úsilí, zejména štědré podpoře jezuitského řádu. Diplomová práce je tedy dalším příspěvkem k poznání nižší šlechty v pobělohorském období.


Veronika Boháčová

Život barokní šlechtičny. Sylvie Kateřina hraběnka Černínová, rozená Caretto-Millesimo

Diplomová práce se zabývá některými aspekty života Sylvie Kateřiny hraběnky Černínové, rozené Caretto-Millesimo (1606–1664). Je založená především na analýze hraběnčiny korespondence s prvním manželem Heřmanem Černínem z Chudenic (1576–1651), a rovněž korespondence mezi Zuzanou Černínovou a jejím synem Humprechtem Janem Černínem. Pozornost je věnována vztahové síti hraběnky Černínové, hlavně jejímu vztahu se sourozenci a situaci její matky. Jedno z centrálních témat práce ale tvoří různé aspekty manželství Sylvie Kateřiny a Heřmana Černína – možné důvody svatby a faktory, které mohly hrát roli při volbě nevěsty, svatební smlouva a její ustanovení a vztah mezi manželi. Vzhledem k bezdětnosti manželství nabízí jedna kapitola exkurz do problematiky bezdětnosti, její možné léčby, významu pro manželství a především hledání vhodného dědice, které muselo v důsledku absence vlastního potomka logicky následovat. Práce se věnuje i hraběnčině majetkové situaci a sférám jejího vlivu (dozor nad domácností a nad úředníky na panství, reprezentační funkce a především správa panství, kterou přejímala v době nepřítomnosti manžela). Ne všechna období Sylviina života jsou pojednána stejně podrobně a některá témata musela být zcela vynechána. Především doba po smrti hraběte Černína a její druhé manželství jsou zmíněny jen okrajově.


Jiří Chmelař

Kreditní politika Maxmiliána II. (1564–1576) se zvláštním zřetelem k Čechám

Autor diplomové práce se pokusil nastínit problém raně novověkého úvěrování za vlády českého krále Maxmiliána II. (1564–1576). Tato problematika stála donedávna stranou hlavního proudu historického bádání. Nejde však o marginální téma, protože raně novověký úvěr znamenal podstatnou složku královských příjmů v rámci vždy napjatého rozpočtu. Král, potažmo centrální úřady, se snažil překlenovacím úvěrem vyřešit aktuální nedostatek finanční hotovosti. Ten měl různé příčiny, byť hlavním příjemcem takto získaných peněz byla takzvaná uherská politika. První kapitolu autor pojal jako úvod do celého problému bádání o úvěrové politice a byrokratického zázemí správy příjmů i výdajů prvních Habsburků. Hlavní důraz byl položen především na úřad České komory, její právní, sociální i finanční zázemí. Autor se pokusil rovněž o exkurz do spletitého fiskálního systému druhé poloviny 16. století, jenž se uplatňoval v rámci raně novověké podunajské monarchie. Dále se zaměřil na rozporuplnou vojenskou kampaň v roce 1566, jíž se účastnila i zemská hotovost Českého království a jejíž finanční zajištění bylo z větší části přesunuto na bedra stavovské obce, které králi poskytla úvěry. Autor se dotkl také otázky podílu žen mezi věřiteli krále. Dospěl k závěru, že nelze obhájit zastaralý názor o neschopnosti žen vstupovat do jednání jako plnohodnotný partner. Samozřejmě se vždy jednalo o vdovy, které měly právo svobodného nakládání s majetkem. Především na příkladu Elišky z Landštejna lze pozorovat jak jistotu, se kterou se domáhala svých práv, tak schopnost vyjednávat, kdy podmiňovala odložení splacení úvěru kladným vyřízením svých požadavků. Druhá zkoumaná žena, Magdalena z Brodějovic, je příkladem měšťanky, která patřila (dle soupisu vzniklého krátce po smrti Maxmiliána II.) mezi několik nejvýznamnějších královských věřitelů v rámci všech stavů. Diplomová práce představuje exkurz do tajů kreditní politiky a pokus o vysvětlení základních procesů, jimiž se tento dynamický jev řídil.


Tereza Krinková

Pozemkové spory mezi Hevlínem a Laa an der Thaya v 16. století a počátkem 17. století (s edicí vybraných pramenů)

Diplomová práce se zabývá drobnými proměnami hranice na určitém úseku Dyje, která tvořila pomezní řeku mezi moravským markrabstvím a Dolními Rakousy. Vnímání hranice v raném novověku bylo značně odlišné od současného, tehdejší člověk byl přístupný proměnlivosti hranice a nelpěl na centimetrech jako člověk dnešní doby. Velká část toku Dyje představovala pro obyvatele okolního úrodného údolí po staletí zemskou hranici. Značné problémy však přinášely změny jejího řečiště po větších povodních. Louka, která podle pamětníků ležela vždy na levém břehu řeky, ocitla se po povodni náhle na břehu pravém, a naopak. Vzhledem k poplatkům, které musely být z luk odváděny, a vzhledem k velké potřebě trávy a sena v této zemědělské oblasti pak vznikaly konflikty, které měly někdy i krvavý průběh. Spor o louky a pastviny, který sleduje diplomová práce, se rozhořel mezi městem Laa an der Thaya a majitelem Hevlína Janem z Pernštejna roku 1535, kdy Jan z Pernštejna (+1548) zakázal lávským, aby nadále užívali některé pozemky na hevlínském břehu řeky Dyje. Spor se však táhl ještě celá desetiletí po jeho smrti. Dramatický průběh měl zejména rok 1574, kdy hrušovanské panství s Hevlínem již patřilo rodu Čertorejských. Jan Čertorejský a dolnorakouský pán Jindřich z Kühnritzu si navzájem zajali několik poddaných a drželi je ve vězení jako rukojmí. Řešení sporu bylo specifické tím, že se odehrával mezi dvěma zeměmi habsburské monarchie – markrabstvím moravským a Dolními Rakousy. Do věci proto zasáhl panovník. V práci jsou dále analyzovány spory o les Koppenhof a o mlýn v Ruhhofu, ležící asi tři kilometry východně od města Laa. Jednotlivé spory pojala autorka jako sondy do právní kultury, čímž odhalila některé postuláty při řešení právních rozepří v době, kdy se středověký princip personality práva měnil v princip právní teritoriality. Vzhledem k nedochování pramenů však není k dispozici konečný verdikt, který v dané věci padl. V diplomové práci se podařilo oproti literatuře, jež se o tématu jen stručně zmiňuje, rozšířit do detailů poznatky o samotném průběhu sporů a potyčkách, které vznikaly, a to zejména za Čertorejských počátkem 17. století. Práce zahrnuje i edici primárních pramenů pocházejících z provenience české i rakouské (tedy obou sporných stran), což přispívá k objektivitě pohledu na celou problematiku.


Kristýna Míchalová

Ženy posledních pánů z Hradce

Diplomová práce vznikla na základě studia osobní korespondence, závětí, rodinných smluv a různého účetního materiálu. V centru badatelského zájmu autorky stály životní příběhy tří šlechtičen a manželek pánů z Hradce. Cílem práce bylo poznání osudů a každodennosti žen v mužském prostředí nejvyšší aristokracie. Archivní fondy posledních pánů z Hradce poskytly dostatečný pramenný materiál k systematickému zpracování tohoto tématu. Záměrem práce bylo nejen poznat život urozených žen přelomu 16. a 17. století, ale také doplnit a rozšířit pohled na poslední pány Hradce o ženský element. Osudy Anny Hradecké z Rožmberka, Kateřiny Hradecké z Montfortu a Lucie Otýlie Slavatové z Hradce se vyznačovaly řadou styčných bodů, lze však rozpoznat i určité rozdíly a proměny vnímání a prožívání některých aspektů života v čase (sňatek, ovdovění). Na příkladu tří generací žen je tak možné sledovat postupnou proměnu jejich způsobu života v souvislosti se sňatkovou politikou, a také s konfesijními a politickými změnami v prostředí vysoké aristokracie


Blanka Vojtěchová

Buquoyské sklárny

Diplomová práce si klade za cíl podat přehled historie sklářské výroby a skláren na Novohradském panství, tedy skláren Pivonice, Rapotice, Bělá, Stará Huť, Nová Huť, Novohradské sklárny, Lužnice, Pohoří na Šumavě, Mlýnský Vrch u Hojné Vody, Javory, Terezina nebo Terčí Huť, Führlingerova Huť, Janova Huť, Pavlína, Stříbrné Hutě, Jiříkovo Údolí, Skleněné Hutě (Bonaventura) a Černé Údolí. Součástí práce je rovněž stručný přehled vývoje sklářství v Čechách a stručná historie rodu Buquoy, se kterým je spojen největší rozkvět sklářské výroby na Novohradsku.


Petr Bažant

Henyk z Valdštejna. Profil šlechtického intelektuála předbělohorské doby

Diplomová práce mapuje osobnost jednoho ze šlechticů z přelomu 16. a 17. století, který se svým životním stylem a nepříliš běžnými aktivitami vymkl zažitým standardům své doby i společenské skupiny. Mezerovitá pramenná základna však nebyla dostatečnou oporou pro souvislé chronologicky pojaté zachycení Valdštejnových osudů. Také proto autor kombinoval klasický biografický přístup s historicko-antropologickými metodami. Směřoval k zasazení Valdštejnova životního příběhu do širšího kontextu šlechtického života a šlechtické mentality předbělohorského období. Autor sledoval Valdštejna v prostředí jeho rodiny, zaměřil se na roli vzdělání ve šlechtické výchově, na společenské vazby, hodnotové kategorie (zejména čest a prestiž), mocenské aspirace a strategie v rámci regionu a částečně i v rámci zemské stavovské obce. Věnoval pozornost i vztahům mezi vrchností a poddanými. Zvláštní místo zde mají čarodějnické procesy na Nymbursku, které Henyk z Valdštejna inicioval a byl také jedním z jejich hlavních aktérů. Samostatná kapitola byla věnována Valdštejnovým kulturním ambicím, zejména literárním a hudebním. Na svém panství v Dobrovici vytvořil malé regionální kulturní centrum, kterému dominovala tiskárna, kde vydával (nejen své) knihy převážně s náboženskou a politickou tematikou. Právě protihabsburský spis vzešlý z jeho tiskárny a následná aféra kolem něj jsou asi nejznámějšími aktivitami spojenými s jeho jménem. Valdštejnova Apologie, kterou vydal v době stavovského povstání na obranu své osoby, byla jako hlavní pramen využita nejen k rozkrývání osobnosti dobrovického pána, ale zároveň posloužila jako hlubší zamyšlení nad žánrem novověkých apologií a nad politicky motivovanými polemikami tehdejší doby.


Jan Boháček

Spor města Turnova s Valdštejny na počátku 18. století. Příspěvek ke studiu poddansko-vrchnostenských vztahů

V diplomové práci je vylíčen otevřený spor mezi městem Turnovem a jeho vrchností Františkem Josefem z Valdštejna, který probíhal mezi léty 1708–1714 a dozníval ještě několik let poté. V úvodu je stručně shrnuta dosavadní literatura k tématu, která vycházela jen z omezené pramenné základny. V samostatné kapitole autor načrtl sociálně ekonomický profil města Turnova ve sledovaném období. Následuje přehled privilegií, jež město do té doby obdrželo. Z dostupných pramenů je rekonstruován průběh sporu, jehož hlavními tématy bylo právo várečné, výše vymáhané kontribuce, ubytování vojska ve městě a především otázka starých městských privilegií, respektive udělení privilegia nového. Autor samostatně rozebral dílčí témata, například osudy originálů privilegií, vztah měšťanů k vesnickému okolí, postavení žen a úlohu úřadů. Zvláštní pozornost věnoval dobové terminologii v oblasti poddanských vztahů a uvedl doklady ze zkoumaných pramenů. Jako přílohu připojil edici nového privilegia, jež Turnovu udělil 15. května 1714 František Josef z Valdštejna. Ačkoliv jde v rámci tehdejších událostí o velmi důležitý dokument, novodobá literatura o jeho existenci nevěděla, a průběh turnovského sporu byl proto vykládán poněkud zkresleně. Výsledek sporu byl pro turnovské měšťany krajně nepříznivý – dosud privilegovaní poddaní byli v roce 1714 panovníkem prohlášeni za „Leibeigene“, tedy „člověčenstvím poddané“. Studium tohoto sporu ukázalo, že Turnované založili obhajobu starých privilegií na nepřesných domněnkách. Zároveň bylo zpochybněno tradované tvrzení o velké míře svobod, jichž město před Bílou horou požívalo. Nelze ovšem popřít, že vrchnosti během 17. a 18. století vyvíjely na poddanské město neustálý tlak a po částech omezovaly jeho práva. Turnovský spor lze do jisté míry označit za modelový příklad prosazení absolutistických snah pozemkových vrchností na úkor poddaných měšťanů.


Ilona Svobodová

Výpovědi lidových kronik na Podorlicku v 18. století

Diplomová práce zahrnuje informace z 18. století z celkem jedenácti děl lidových kronikářů: Kunvaldská kronika, Paměti žamberské, Počíná se kronika kladská, Různé paměti žamberského měšťana M. Vokurky, Pamětní kniha M. Čížka ze Žamberka, Starožitné paměti pro město Solnici, Kronikářské zápisky Jana Šronského a Josefa Dusílka, Kronikářské zápisky Ondřeje Lukavského, Kronika Jana Petra z Dobrušky, Kronika Václava Křečka z Dobrušky a Paměti Jana Jánského z Opočna. Většina těchto zápisků je obsažena v edici Městské lidové kronikářství na Rychnovsku I–II. Autorka práci rozdělila do dvou základních částí. V první se zabývá stručnou charakteristikou autorů jednotlivých záznamů, druhou rozčlenila do patnácti tematických okruhů (1. rodinné události, 2. hospodářství, 3. meteorologické jevy, 4. náboženství, 5. válečné události, 6. reformy, 7. vztahy k vrchnosti, 8. trestné činy a tragická úmrtí, 9. dění v obci, 10. hladomory, nemoci a epidemie, 11. ceny, daně a jiné dávky, 12. zmínky o společenských poměrech a jejich hodnocení, 13. zmínky o významných osobnostech, 14. zprávy zeměpisného charakteru, 15. vztah k vlasti a národu).

Součástí práce je obrazová příloha, připojená v jejím závěru, a rovněž statistické vyhodnocení četnosti jednotlivých témat. Autorka zjistila, že popis válečných událostí tvoří v průměru téměř třetinu textu zkoumaných kronik, což souvisí s množstvím válečných konfliktů v oblasti východních Čech v 18. století. Ve sledovaných kronikách se také projevuje nevšední zájem o dění v Kladsku a ve Slezsku. Jejich autoři velmi negativně pociťovali ztrátu obou těchto území. Na úrovni jednotlivých děl se odráží vzdělání a profese jejich tvůrců, a to jak v oblasti stylistiky a logičnosti textu, tak v jeho obsahu.


Blanka Mauleová

Jan Jiří Harant z Polžic a Bezdružic, český šlechtic a exulant

Hlavním pramenem diplomové práce jsou Memorabilia českého pobělohorského exulanta Jana Jiřího Haranta z Polžic a Bezdružic. Díky nim se zapsal do povědomí budoucích generací. Vedle nesporné faktografické hodnoty jsou Paměti důležitým příkladem toho, jak vnímal člověk žijící v polovině 17. století svět kolem sebe a jak o něm referoval. Lze je také hodnotit jako autorovo svědectví o sobě (Selbstzeugniss). Jan Jiří Harant si začal psát Paměti ještě za svého pobytu na statcích v západních Čechách. Obsahují kronikářské záznamy ze světa i z domova a také zprávy o rodině autora, které v pozdějších exilových letech převažují. V textu je zaznamenáno rovněž velké množství zázraků, nezvyklých jevů, událostí i soudobých proroctví. Zájem o ně postupem času a s prodlužujícím se exilem ustával a autor se zaměřoval na dramatické dění v okolí Hofu, který se stal jeho novým nedobrovolným domovem. Naději čerpanou ze zázraků a proroctví vystřídala rezignace a naděje na posmrtnou blaženost.


Hana Krupková

Spory týkající se manželství ve světle akt kutnohorské konzistoře ve druhé polovině 16. století do počátku 17. století (s přihlédnutím k týmž sporům v pražské konzistoři)

Autorka diplomové práce si klade za cíl rekonstruovat vnímání manželství očima společnosti 16. a počátku 17. století. Současně se snaží zmapovat nejrůznější příčiny konfliktů mezi mužem a ženou v manželství, a také se zaměřuje na zajímavou otázku manželských slibů. Svůj výzkum provedla na základě jedinečného pramene, jakým jsou akta konzistoře podobojí v Kutné Hoře. V rámci diplomové práce je rovněž přiblížena otázka vývoje manželského svazku, především snaha církve plně ovládnout tuto sféru lidského života.


Jan Lavický

Sedlecký klášter mezi zničením a „druhým založením“

Práce rozdělená do dvou částí nejprve stručně líčí založení cisterciáckého řádu a jeho proniknutí do českých zemí. Pozornost je věnována jednak řádovým regulím, jednak podobě kláštera ve středověku, neboť pozdější obnova za významného opata Jindřicha Snopka na středověkou podobu kláštera navazuje. Druhá část práce se věnuje dějinám kláštera v raném novověku, i když text začíná zmínkou o zničení kláštera husitskými vojsky, o kterém panují nejasnosti. Poté dochází k překonání počáteční existenční krize a za Jagellonců pak k určité stabilizaci. Doba 16. a počátku 17. století představuje pro dějiny konventu rozporuplné období. Existuje řada pramenných svědectví o nízké morálce jeho členů v době před začátkem stavovského povstání. Za povstání byl veškerý klášterní majetek direktoriem zkonfiskován a věnován Kutné Hoře. Po třicetileté válce dochází k pomalému vzestupu klášterního života. Situace se zlepšuje za opata Vojtěcha Gamse a zejména za jeho nástupce Jindřicha Snopka (1685–1709). Opat Snopek je klášterní tradicí považován za „druhého zakladatele“ díky bohaté stavební činnosti; za jeho éry se klášter nacházel na vrcholu své existence. Další část práce je věnována právě tomuto opatovi. Autor diplomové práce vycházel z kroniky sedleckého řeholníka Šimona Eustacha Kapihorského, vydané roku 1630, z kroniky faráře Josefa Devotyho z roku 1824, a dále z úředních knih z pozůstalosti kláštera uložených v SOA Třeboň i z dalších pramenů uložených tamtéž.


Vít Mišaga

Dánský vpád do Slezska a na Moravu v letech 1626–1627

Autor práce podrobně sleduje osudy vojsk generála Petra Arnošta z Mansfeldu a části armády dánského krále Kristiána IV. (pod velením vévody Jana Arnošta Sasko-Výmarského) při jejich diverzi do Slezska a na Moravu v době takzvané dánské fáze třicetileté války. Neomezuje se pouze na období od července 1626 do srpna 1627, kdy lze hovořit o přítomnosti cizích vojsk na našem území, ale zasazuje tyto události do širšího evropského kontextu. Jeho pozornosti neunikají ani důvody pro zahájení tažení i jeho konečný neúspěch, ani faktické důsledky vpádu pro české země a válku samotnou. Vedle podrobné faktografie a analýzy jednotlivých událostí či úlohy důležitých aktérů (Mansfeld, Kristián IV., Jan Arnošt Sasko-Výmarský, Gábor Bethlen, Valdštejn a jiní), tvořící převážnou část diplomové práce, se autor pokouší pod dojmem inspirujících inovativních historiografických přístupů sledovat na konkrétním příkladě vybrané dobové fenomény a otázky (například propagandu, vztah vojevůdců a armády k obyvatelstvu, rebelantství, ideologickou a náboženskou radikalizaci, prožitek války a podobně). Vojsko dánského krále získalo podporu od části místního obyvatelstva, městských a šlechtických elit především z lichtenštejnských knížectví Opava a Krnov, ale také poddanských vrstev z Beskyd, tedy Valachů. Zde autor zkoumá postoj obyvatelstva ke vpádu a snaží se nalézt možné odpovědi na otázky po pohnutkách jednání „civilistů“. Otázka, kdo byl za neúspěch vpádu odpovědný, není jednoduchá. Autor odmítá v historiografii tradovaný pohled na Bethlena jako na „věrolomného spojence“. Při studiu tématu využívá širšího souboru relevantních pramenů a literatury české, dánské a německé provenience. Důležitými prameny mu jsou relace královského komisaře Joachima Mitzlaffa a korespondence uložená ve vojenské kanceláři z doby prvního generalátu Albrechta z Valdštejna.


Jiří Sirový

Osecké urbáře 17. století

Diplomová práce je zaměřena na hospodářské dějiny oseckého kláštera. Sleduje hospodaření pouze ve vybraných obcích ležících v bezprostřední blízkosti kláštera (kromě nich klášter vlastnil také majetky na Mostecku, Chomutovsku a po určitou dobu i na Karlovarsku). Práce se zabývá počtem klášterních poddaných v jednotlivých obcích, přičemž sleduje hlavně výkyvy před a během třicetileté války. Zaměřuje se také na skladbu obyvatelstva z různých hledisek (například první zmínky o některých rodinách v daných obcích). Autor zohlednil i jiné faktory, které mohly, ale nemusely mít do určité míry vliv na hospodaření a život na klášterních panstvích. Jde například o počasí a jeho extrémní výkyvy, které zapříčinily neúrodu a vedly v konečném důsledku k hladomoru. Nakonec se autor věnuje jednotlivým obcím oseckého kláštera a sleduje, jak se dokázaly vypořádat s problémy, které přinesla třicetiletá válka. Dochází k závěru, že Švédové jako okupační armáda tuto oblast drancovali, ale také ji využívali pro zásobování a potřeby armády (v obcích, zejména v Hrobu, je doložen kovář, sedlář, postřihovači plátna, zedník, ševci a podobně). Švédové se postupně změnili z dobyvačné na okupační armádu (z oblasti odešli až roku 1650). Do určité míry je možno konstatovat, že místní hospodářství, silně poškozené a oslabené válkou, díky dodávkám švédské armádě zcela nezaniklo a mohlo se dále rozvíjet i v poválečných letech. V závěru se autor věnuje takzvanému hospodářskému srdci kláštera – sleduje, kde kdy vznikaly mlýny, které byly pro existenci oseckého kláštera nezbytné.


Pavel Trnka

Finanční situace českého krále Vladislava Jagellonského v letech 1471–1490

Finanční situace Vladislava Jagellonského byla již od počátku jeho vlády problematická vzhledem ke značně omezeným zdrojům královských příjmů. Mezi nejdůležitější patřily příjmy z korunního majetku (královská města, kláštery, hrady a panství), odúmrti šlechtických statků, horního regálu, důlního podnikání, královské mincovny a obecné berně. Příjmy z korunního majetku byly však redukovány prostřednictvím zástav (například z hradů držel král pouze Pražský hrad, Karlštejn a Křivoklát). Důležitý zdroj financí, i přes zástavy, znamenala pro Vladislava královská města, kterých bylo asi pětatřicet. Ta platila vedle speciálních berní i takzvaný městský census. K pravidelným příjmům panovníka patřil zisk z dolování v podobě urbury. Nejdůležitější zdroj příjmu představovala královská mincovna v Kutné Hoře, odkud úředníci posílali peníze, které mohli postrádat. Od osmdesátých let 15. století byl králi vyplácen pravidelný důchod. Poslední větší zdroj královských příjmů představovala obecná berně, kterou musel povolit zemský sněm. Za Vladislava byla zemská berně různého druhu povolena relativně často (celkem devětkrát). Finanční prostředky vydával Vladislav Jagellonský jednak na umoření pohledávek knížat minsterberských, dále královských úředníků, členů dvora, šlechty, měšťanů i měst jako celku. Velké sumy peněz byly nutné k zajištění provozu a reprezentaci královského dvora. Rozpočet zatěžovala také nákladná zahraniční politika a válka s Matyášem Korvínem a jeho stoupenci. Výdaje na dvorské stavby nehrály významnou roli.


Filip Válek

Jednolistová publicistika v období třicetileté války

Diplomová práce se zabývá letákovou publicistikou, jejím vývojem, recepcí a využitím v období třicetileté války. Autor vycházel z kvantitativně bohatých a archivně dobře zachovaných zpravodajských jednolistů. Ty představovaly pro tehdejší společnost důležitou komunikační síť a vytvářely jakousi před-formu periodického tisku. Zatímco ve starším období převažovaly letáky devocionálního charakteru, proměnil se v pokročilejším novověku jejich náboženský význam na prostředek publicistiky, která lidovou formou (tedy veršem nebo prózou) pojednávala o politických, církevních, hospodářských a sociálních otázkách dne. Letáky tak měly prostřednictvím obrazu či textu přispět jednak k orientaci diváka a čtenáře v proudu událostí, jednak jej za přispění ironie a demonstrace humoru pobavit.


Pavel Zahradník

Katolická církev a náboženství na Boleslavsku ve druhé polovině 17. a v první třetině 18. století (vybrané otázky z dějin církevní správy a rekatolizace)

Diplomová práce sleduje vztah mezi úrovní duchovní správy, rekatolizací a postupným pronikáním barokní zbožnosti do života lidí na Boleslavsku ve druhé polovině 17. a v první třetině 18. století. V prvních částech je popsáno postupné zlepšování farní správy tří vikariátů tohoto kraje z pohledu zvyšování počtu farností a s tím spojeným zkvalitňováním podmínek pro práci duchovních. Základními ukazateli jsou počet farností, jejich obvod (počet kostelů ve farnostech, počet vsí, vzdálenosti), a rovněž počet obyvatel. Autor dále nastínil vývoj a způsob hospodářského zajištění farností i jejich zázemí (vybavení a příjmy kostelů). Tento přehled doplnil charakteristikou základních vztahů v každodenním životě farnosti, souvisejících s těmito problémy. Přiblížil i výsledky, které měla rekatolizace na Boleslavsku ve sledovaném období. Celý proces je sledován jak prostřednictvím kvantitativních ukazatelů, tak na příkladu dobrovického panství i z lokální perspektivy. Bližší souvislost lze pozorovat i mezi postupnou stabilizací církevní správy a zaváděním prvků katolické barokní zbožnosti do života společnosti.


Hynek Fridrich

Žďárští ze Žďáru. Osudy šlechtického rodu na Kladensku

Autor sleduje osudy západočeské, původně rytířské rodiny Žďárských ze Žďáru pocházející z oblasti Doupovských hor na Karlovarsku. Postupuje chronologicky od první známé písemné zmínky (1295) až do vymření českých větví rodu na počátku 18. století. V objemné dvousvazkové práci se zaměřuje na osudy významných postav rodu (například Jan Šmikouský ze Žďáru, schopný vojenský velitel bojující jak na straně krále, tak i husitů). Prostřednictvím jeho potomků se rod rozdělil do dvou hlavních linií – a sice na nekatolickou, takzvanou všetatskou (dodnes existující v Sasku, kde používá pozměněný predikát), a na linii katolickou, takzvanou kladenskou, která je hlavním předmětem autorovy pozornosti. Rod dosáhl majetkového a společenského vzestupu díky úspěšné sňatkové politice. Ctibor Tiburcí Žďárský ze Žďáru byl i mezi místodržiteli císaře a krále Matyáše. Náležel tak mezi nejvyšší zemské hodnostáře. Nejvýznamnějším členem rodu byl Florian Jetřich, který se oženil s dcerou proslulého místodržitele Jaroslava II. Bořity z Martinic. Po roce 1620 dosáhli Žďárští povýšení do panského stavu, obdrželi hraběcí titul, palatinát, vysoké úřady a další statky. Průměrný rod z pohraniční periferie se tak po sto osmdesáti letech propracoval mezi společenskou a majetkovou elitu Českého království. Obnova zničených panství po třicetileté válce byla velmi náročná a nákladná. Poslední mužský člen rodu odmítl vysoké dvorské úřady i nabízený sňatek a zasvětil svůj život zbožnému rozjímání a podpoře katolické církve. Jeho dcery, hraběnky Žďárské, byly posledními nositelkami rodového jména v Českém království.


Jana Laňková

Obyvatelstvo Třebívlic v 17. a 18. století

Autorka diplomové práce si vytkla za cíl zpracovat a posléze i zhodnotit využití poddanských seznamů ke studiu demografické struktury poddanského obyvatelstva. Soustředila se na seznamy poddaných panství Třebívlice vedené v letech 1667–1720 a přihlédla i k dalším dochovaným demografickým pramenům (berní rula, tereziánský katastr a matriky). Na základě těchto pramenů pak autorka zrekonstruovala obraz poddanské populace panství Třebívlice z hlediska pohlaví, věku, rodinného stavu a sociálního postavení od poloviny 17. století do poloviny 18. století. Zjištěné údaje byly poté konfrontovány s již publikovanými pracemi.


Lukáš Snopek

Zánik cisterciáckého kláštera v Sedlci (1783–1799)

Rozhodnutí císaře Josefa II. o zrušení klášterů se dotklo i významného, na východ od Prahy ležícího cisterciáckého opatství v Sedlci u Kutné Hory, které bylo zrušeno po téměř šesti stech padesáti letech své existence. Autor mapuje dějiny kláštera a věnuje pozornost ekonomickému zázemí Sedlce, protože jedním z významných argumentů pro jeho zrušení byly vysoké dluhy, které roku 1760 dosáhly zhruba 450 000 zlatých. Dále sleduje utváření „protimnišské“ atmosféry ve společnosti 18. století, neboť pro stoupence filozofického osvícenství se stal způsob života řeholníků nepochopitelným. Osvícenští hospodářští teoretici vnímali kláštery jako instituce, které svou činností poškozují hospodářství státu. Také sama katolická církev se podílela na utváření této atmosféry, a to zejména jansenismem a odporem k Tovaryšstvu Ježíšovu. Všechny tyto argumenty byly využity vládnoucími suverény k redukci počtu klášterů ve většině katolických zemí Evropy. V poslední kapitole se autor věnuje reformní činnosti rakouského státu v oblasti řeholního života ve druhé polovině 18. století. Zde je popsán proces zanikání kláštera včetně informací o rozprodeji části klášterního mobiliáře za účelem snížení dluhů. Tato část je zpracována na základě archivního výzkumu v Praze a v Kutné Hoře.


(Anotace diplomových prací redakčně upravili Oldřich Kortus a Marie Koldinská).